Jen strach a sobectví

Kapitola 59 - Uvěřil?

Ava si povzdechla a už potřetí zaklepala na dveře Dracova pokoje. Vroucně doufala, že jenom truchlí, a nestihl se vytratit někde do noci. Koště měl u sebe v pokoji, nebylo by pro něj těžké otevřít okno a odletět.

„Draco," zaklepala počtvrté, „chci si jenom promluvit. Psala mi tvoje máma!"

„Co ti psala?" ozvalo se z útrob pokoje sotva slyšitelné zakňourání.

„Můžu dál? Nechci to tady křičet na celou věž."

Napětím zadržela dech, v duchu prosila Morganu, aby se konečně umoudřil a pustil ji dál. Bylo opravdu nezbytné, aby ho nenapadlo opouštět Bradavice. Naštěstí se ozvalo jakési houknutí, které si vyložila jako vyzvání vstoupit. Pomalu otevřela dveře a nakoukla dovnitř.

Draco seděl na posteli, i v pozdním odpoledni v pyžamu. K hrudi si tiskl přikrývku, přičemž se pravděpodobně pokoušel o vzdorovitý, vyzývavý pohled. Oči zarudlé od pláče však celý dojem poněkud kazily.

„Mluvila jsem se Snapeem," oznámila a dovřela za sebou dveře.

Rozcuchaný blonďák na ni upřel nedůvěřivý pohled: „A?"

„Nepustí tě, ale... Draco poslouchej mě, prosím," pronesla naléhavě, když blonďák zoufale zakňučel, praštil sebou do lehu a schoulil se do klubíčka. Nic však neřekl, takže se odvážila přisednout si na kraj postele. „Podívej, je mi opravdu moc, moc líto, co se stalo. Není to fér ani v nejmenším. Slibuju, že najdeme toho, kdo to udělal, a pomstíme se mu, dobře? Ale Snape tě odsud nechce pustit, aby se ti nestalo to samé."

Tím musela upoutat jeho pozornost. Nepatrně se pootočil a upřel na ni tázavý pohled.

„Snape se obává, že by se Fénixův řád mohl pokusit využít situace. Prý tam padli už dřív podobné nápady."

„To by se jim přece nemohlo povést," zvedl se na lokti. „Rodinná hrobka..."

„...kolem sebe nemá tolik ochranných štítů jako Malfoy Manor. Při větším počtu jsou podle Snapea překonatelné. A podle něj odtamtud není úniková cesta pro případ, že by hrobku někdo obklíčil."

„To není," uznal neochotně Draco. „A nedá se tam přemisťovat. Prý abychom nerušili mrtvé... Vždycky mi to přišlo jako blbost," zahudral. Poté upřel pohled kamsi do neznáma. Po pár vteřinách si povzdechl a opět se vyhrabal do sedu. Ava jeho počínání zvědavě pozorovala. Že by snad měla vyhráno? „Takže," odkašlal si, „Severus mě nepustí."

„Nepustí," přitakala. „Bojí se, že by se ti něco stalo."

„Jak jsi to z něho dostala? Severus se s takovými věcmi nesvěřuje."

Ava na moment zazmatkovala. Vroucně doufala, že si Draco ničeho nevšiml, a co nejklidněji odvětila: „Bojí se o tebe natolik, že mi to raději řekl, než aby riskoval, že se tam nějak pokusíš dostat."

„Opravdu?"

„Draco, Snape mi tohle všechno řekl jenom proto, abych tě udržela v bezpečí hradu. Vážně si myslíš, že by se obtěžoval, kdyby to nemyslel vážně?"

Primus se sotva patrně pousmál: „To máš asi pravdu."

„Takže nebudeš vymýšlet nějaké pitomosti, že ne?"

„Ne," svěsil hlavu. „Zůstanu tady."

„Dobře," vydechla s úlevou. Už se chtěla zvedat, ale zaváhala. Draco vypadal jako hromádka neštěstí. Vůbec se mu nedivila, byla to hrozná ztráta a nemoci říct ani poslední sbohem... Pochyby hodila za hlavu, poposedla si blíž ke svému bratrovi a na moment ho objala. „Je mi to opravdu moc líto," zašeptala.