Jen strach a sobectví

Kapitola 16 - On nepřeháněl

Ava překvapeně vypískla, když se její postel z ničeho nic zhoupla, a vyjeveně zůstala civět na černovlasou prefektu, která toho byla příčinou. V polospánku si vůbec nevšimla, že Pansy vešla do ložnice.

„Nazdar."

„Ehm... ahoj?" protáhla opatrně Ava a odložila učebnici kouzelných formulí. „Potřebuješ něco?"

„Jo," odvětila Pansy a pohodlně se rozvalila na postel. „Potřebuju s tebou mluvit o Dracovi."

Ava ztuhla. Naděje, že se snad i s Pansy nakonec snesou, pohasla stejně rychle, jako vzplála. Tohle bylo poprvé, co s ní Parkinsonová mluvila relativně normálně, ale jestliže vytáhla tohle téma...

S vědomím, že z rozhovoru kouká pořádný problém, obezřetně protáhla: „O čem konkrétně?"

Parkinsonová pohodila hlavou, aby jí krátké černé vlasy nepadaly do očí, a bez okolků spustila: „Všichni víme, že se Draco umí chovat jako pitomec. A zrovna teď se chová jako tuplovaný pitomec."

„He?"

„No tak, netvař se, že si to nemyslíš taky. Teď ale naprosto upřímně... Ostatní ještě pořád sedí u kluků a dohadují se, jak ti to říct, ale já myslím, že nejlepší je jít rovnou k věci. Proklepli jsme si tě, sledovali tě, hlídali tě. Čekali jsme, co Dracovi uděláš, jak se zachováš."

„Nechápu, že mě to vůbec překvapuje," ucedila Ava. „Čekali jste, že ho otrávím a shrábnu peníze nebo co?"

„Taky," trhla Pansy rameny. „Každopádně jsme přesvědčení, že nic takového v plánu nemáš."

„Čím jsem si vysloužila tolik důvěry?"

„Právě tím, žes toho pitomce neotrávila. S tím jeho chováním by tě i Starostolec zprostil viny, protože by to bylo pro veřejné blaho."

Avě zacukaly koutky. Byla pravda, že se Draco v posledních dnech choval čím dál víc jako neskutečný pitomec a lhala by, kdyby tvrdila, že ji nenapadlo přidat mu do pití alespoň Blábolivý dryák.

„Vidím, že si rozumíme," roztáhla Pansy své krvavě rudé rty v potěšeném úsměvu. „Každopádně jsme přesvědčení, že pokud jsi ho nezabila do teď, už to vydržíš. A taky by ti jeho smrt úplně nehrála do karet, co?"

„Jako kdybych na to teď nebyla sama," ušklíbla se.

„A právě proto jsem tady. Nechceme, aby to Malfoy zvoral. I když nám ta aristokratická fretka leze na nervy, pořád je to náš kámoš. A nikdo z nás není tak šílený, aby si přál jakoukoli zbytečnou smrt – ať už jde o Dracovu mámu, prarodiče nebo tebe."

„Jsi tady, protože si od vás Draco nenechá pomoct a vy si myslíte, že já ano, což by ve finále pomohlo i jemu. Rozumím tomu správně?"

„Naprosto. Vsadila bych hůlku na to, že když mu ve vlaku Zabini řekl, že jsme v tom společně, byl rád, ale teď se chová jako posedlý. Úplně mu hráblo, myslí si, že je vyvolený nebo co. Vůbec nechápe, že to není pocta, ale trest za to, co zkurvil jeho otec. A vůbec mu nedochází, že se ani neočekává, že by splnil."

„Jak to myslíš?"

„Psal mi táta. Pán zla prý vůbec nepočítá s tím, že byste vy dva své úkoly splnili. Brumbála prý zabíjí nějaká kletba, to proto ten černý pařát, a cestu do Bradavic si Pán zla hledá sám. Prostě se chce mstít a odstranit vás. Údajně kohokoli se jménem Malfoy, protože vždycky všechno jenom doserou a tím mu stojí v cestě."

„To je blbost," hlesla zděšeně. „Vždyť přece já jsem už taky Malfoyová..."

„Co ti na tom nesedí?" pozvedla Pansy obočí.