Jen strach a sobectví

Kapitola 39 - Hrabě Drákula

Ava se klepala strachy, když spolu s Dracem kráčela temnými chodbami sklepení směrem ke Snapeovu kabinetu. Strávili celý den nad knihami a pergameny, až nakonec našli, dle jejich názoru, vhodná řešení. Ale otázka byla, zda se budou zamlouvat i Snapeovi.

Zbytek hadů byl z jejich nadcházejícího setkání s ředitelem málem nervóznější než oni sami. Nahrnuli se do chlapecké ložnice, kde napjatě čekali, až se blonďatí sourozenci vrátí. Daphne byla tak vystrašená, že ze sebe nemohla dostat ani slovo, Blaise přestal vtipkovat, Theo se kolem ní neustále motal ve snaze ji povzbudit, Pansy si odpustila veškeré své poznámky a světe, div se, Crabbe s Goylem se vší silou snažili jim pomoci vymyslet cokoli, co by se hodilo. Tohle netypické chování ostatních Avě zrovna nepomáhalo, jenom podtrhovalo závažnost situace.

Ani v nejmenším se jí za Snapeem nechtělo, ale copak jim zbývalo něco jiného? Najednou stáli přede dveřmi jeho kabinetu a upřeně na ně civěli. Předchozího dne se nad tím moc nepozastavili, ale odpoledne měl Zabini trefnou poznámku. Proč právě kabinet, když si je mohl pozvat do ředitelny?

Z dumání nad možnými řešeními ji vytrhl Draco, který odevzdaně zaklepal. Zevnitř se okamžitě ozvalo známé ‚dále', takže nezbývalo, než vstoupit. Jen co se Ava usadila na židli, po očku zkontrolovala, že její bratr pořád ještě žmoulá v ruce pergamen, který si připravili jako berličku, kdyby samou nervozitou na něco zapomněli.

„Mluvte," vyzval je stroze lektvarista usazený ve svém křesle.

„Jo, jistě," zabreptal Draco, který si měl dle domluvy vzít slovo. „No, v první řadě bychom se zaměřili na rozšíření našich znalostí, co se týče černé magie. Nad rámec toho, co nás bude učit Carrow, pochopitelně. Využili bychom oddělení s omezeným přístupem, tvoji knihovnu, pokud to bude možné, a také..."

„To je snad samozřejmost," skočil mu lektvarista do řeči. „Co tam máte dál?"

„No," protáhl opatrně primus, „jako další nás pochopitelně napadly lektvary. Předpokládáme, že s tebou se nemůžeme rovnat, ale u stolu není kromě tebe nikdo, kdo..."

„Opět samozřejmost. A souboje se ani neodvažuj zmiňovat."

Draca tím tak vyvedl z míry, že na něj zůstal nechápavě civět. Ava do něj rychle dloubla a ukázala na pergamen, který držel v rukou, na což Snape zareagoval pozdviženým obočím. Draco se naštěstí probral, rychle nakoukl do pergamenu a odkašlal si: „No, ehm... jasně. Takže, jako další bychom zapracovali na nitrozpytu a nitrobraně, jelikož je předpoklad, že se nám budou tyto schopnosti hodit."

„Čekal bych," zavrčel Snape, „že když nad vámi visí Damoklův meč, přijdete s něčím, co není naprosto automatické."

V tu chvíli však Dracovi definitivně povolily nervy. Celý den na něm bylo vidět, že k tomu nemá daleko, ale přišlo to v tu nejméně vhodnou chvíli. Ava zděšeně sledovala, jak vyletěl na nohy, práskl rukama do stolu a rozkřikl se: „A já bych čekal, že mi jako můj kmotr pomůžeš! Nedals nám žádné vodítko, nic, od čeho bychom se mohli odrazit, ani nějaký pitomý seznam samozřejmých věcí, a teď jenom zesměšňuješ naši snahu! Já nevím, co sis představoval, když nám dáš jeden pitomý den a v podstatě nic nám neřekneš! A ocenil bych, kdyby sis uvědomil, že teď se chováš tak, že mi rozhodně nepřipadá, že máš zájem na tom, abych přežil! A víš co, mně je to fuk! Tobě je stejně jedno, jestli umřu nebo ne, a on nás stejně nakonec zabije, aby potrestal otce! Já na to seru!"

Bělovlasý primus se otočil na patě, vyrázoval na chodbu a práskl za sebou dveřmi. Ava na ně civěla jako zjara, posvátná hrůza jí málem nedovolovala se nadechnout. Jenom čekala, kdy od Snapea přiletí nějaká kletba.