Jen strach a sobectví

Kapitola 37 - Tohle neskončí

Sourozenci Malfoyovi kráčeli s hlavami hrdě vztyčenými tmavými chodbami bradavického hradu. Na tvářích měli navlas stejné povýšené, neproniknutelné výrazy, které na první pohled dávaly najevo, jak pohrdají okolním světem. Jenomže pohrdání, které z nich čišelo, bylo jen ochranou přede všemi okolo, neproniknutelná zeď, za kterou se mohli skrýt. Uvnitř, za tou pomyslnou zdí, byli totiž k smrti vystrašení. A to nejenom kvůli peklu, které se rozpoutalo, když ten pitomý Potter pronikl na ministerstvo. V tu chvíli byli neuvěřitelně rádi, že už nejsou na panství.

Avšak na celém hradě bylo jen velmi, velmi málo lidí, kterým mohli důvěřovat. A ten zbytek? Naprostá většina školy je nenáviděla kvůli vraždě Albuse Brumbála. Přestože se vědělo, že Avadu vyslal Snape, byli to oni, kdo Smrtijedům umožnil do školy proniknout, na předloktích se jim také svíjel had. A jejich okolí dávalo svou zášť okatě najevo. Bylo jen otázkou času, než se někdo, s největší pravděpodobností z Nebelvíru, odhodlá k přímému útoku. Odznaky primusů sice zaručovaly mnohé, ale ne nedotknutelnost.

Jako kdyby nestačilo těch šest stovek studentů, kteří by je s radostí prokleli, byli na hradě i Smrtijedi, další strana, která je neměla v lásce. Ke stolu se dostali příliš jednoduše. Neměli nárok na tahle místa, byli jen rozmazlení spratci, co měli štěstí. A Smrtijedi se neostýchali otevřeně prohlašovat, že by si Malfoyovi haranti zasloužili nějakou tu lekci. Předháněli se v nápadech, dohadovali se, kdo jim tu lekci uštědří. Snad ani Merlin nevěděl, jak by dopadli, kdyby nad nimi ředitel Snape nedržel ochrannou ruku.

Jenomže tohle jejich nepatrné štěstí mělo skončit, jak se zdálo. Z večerní hodiny astronomie totiž byli odvoláni do jeho kabinetu.

Ticho nakonec přerušila Ava. Napjatá málem k prasknutí třesoucím se hlasem zašeptala: „Máš tušení, co od nás může chtít?"

„Víš moc dobře, že ne," opáčil tiše Draco.

„Je to tvůj kmotr, znáš ho dlouho, nemáš ani nějaký nápad?"

„Nemám," odsekl. „Pokud sis ještě nevšimla, Severus není typ člověka, u kterého by se dalo cokoli tušit, nehledě na to, jak dlouho ho znáš. Nejbezpečnější je za jakékoli situace předpokládat, že bude pekelně naštvaný a že pokud uděláš jediný přešlap, už tě nikdo neuvidí."

„Teď jsi mě vážně uklidnil. Díky," ucedila jedovatě Ava.

„Lepší, než kdybych ti dával falešnou naději," trhnul Draco rameny a zastavil se přede dveřmi, které důvěrně znal. Do toho proklatého kabinetu musel naklusat pokaždé, když se jeho kmotrovi něco nezdálo. Nejednou se kroutil na židli a snažil se zmizet, zatímco ho ten sklepní netopýr peskoval za nějakou hloupost. V tu chvíli se však zhluboka nadechl a zaklepal. Severus musel o jejich přítomnosti vědět, nebylo by dobré, kdyby půl večera lelkovali přede dveřmi.

„Dále," ozvalo se z útrob tmavého kabinetu. Draco tedy otevřel dveře a ustoupil, aby mohla Ava vejít jako první.

„Dobrý večer, profesore Snapee."

„Dobrý večer, Severusi."

Oběma sourozencům mimoděk naskočila husí kůže, když si je ředitel školy změřil chladným pohledem.

„Posaďte se," trhnul hlavou ke dvěma židlím před svým stolem.

Ava i Draco poslušně zamířili k židlím. Zatímco blonďatý primus byl za ta léta zvyklý na všechny nechutnosti, které lektvarista ve svém kabinetu skladoval, Avu pořád ještě vyváděly z míry. Zvedal se jí žaludek jenom při představě, co by v těch sklenicích mohlo být a jak se k tomu Snape dostal. Zejména ta věc, která nebezpečně připomínala lidský plod, nepůsobila úplně dobře na její klidný spánek a chuť k jídlu.