Jen strach a sobectví

Kapitola 47 - Na stráži

„...a pak uvidíš, já se z něho zblázním, z netopýra pitomého!"

Ava už se ani neobtěžovala vyvrátit oči. Dracův rozladěný polohlasný monolog poslouchala po celou dobu, co procházeli školou od ředitelny zpět k prostorám Zmijozelu. Několikrát se mu pokoušela skočit do řeči, avšak neúspěšně, tudíž ho chtěla nechat podusit. To ho naučí, nenechat ji mluvit.

V tom okamžiku však vypadal, že monolog zakončil, tudíž s úšklebkem nadhodila: „Už mě pustíš ke slovu?"

„Jo, posluž si," zahučel.

„Tak v první řadě: Oba jsme věděli, že jsme Snapeovi k dispozici, a co si budem, do teď po nás nic nechtěl, začínalo to být podezřelé. Takže ti muselo být jasné, že to jednou přijde. A za druhé: Kdybys mě nechal mluvit, řekla bych ti už před ředitelnou, že si ten dnešní noční dozor klidně vezmu na starost."

Draco se prudce zastavil a vykulil na ni oči: „Co?"

„Byla jsem domluvená s Nottem, že mi pomůže s dalším kusem té knížky. Na Zabiniho oslavu jít odmítá kvůli tomu, jak se minulý týden pohádali. A mně se tam taky nějak moc nechce, takže s sebou prostě vezmu Notta, pokud nebude mít nic proti, a ty se můžeš jít bavit."

Blonďák podezřívavě přimhouřil oči: „Co za to?"

„Učíš se rychle," uchechtla se. „Každopádně zatím nevím, ale neboj se, že na to nepřijdu. Bereš nebo ne?"

„Jasně, že beru!"

„Říkala jsem si, že se ti to bude hodit," zakřenila se. „V tom případě půjdu najít Notta a zeptat se ho, jestli by mu vadilo vypadnout večer z koleje."

„Mám pocit, že po té možnosti půjde jako hrabák po zlatě," ušklíbl se Draco a znovu vykročil.

Ava ho tiše následovala, na rtech nepatrný úsměv. Sama tomu nevěřila, ale ten Snapeův požadavek jí tolik hrál do karet! Už dobrý týden se mořila s tím, jak Thea z Blaiseova večírku zachránit, aniž by si někdo něčeho všimnul, a řešení k ní přišlo samo od sebe, ač na poslední chvíli. Jen doufala, že to Theovi nebude vadit.

Nepatrně zatřepala hlavou. Chtěl se vytratit, a navíc po té hádce s Blaisem nevycházel dvakrát dobře. Určitě mu to nebude vadit. Jenomže stoprocentní jistotu neměla, což její nepochopitelnou nervozitu z nadcházejícího večera ještě zvyšovalo. A to, že nevěděla, co si obléct, tomu zrovna nepomáhalo.

...

„Už jsem říkal, jak moc jsem rád, žes splnila svůj slib?"

Ava přidušeně vypískla a samým úlekem sebou cukla. Theovi, který se k ní přikradl, tím vyčarovala na tváři úsměv, kvůli kterému jí zrůžověla líčka.

„Říkal, ale klidně to zopakuj," vypálila první, co ji napadlo.

V duchu si zanadávala do pitomce. Proč v Theově přítomnosti vždycky tak znervózněla? A přitom se málem nemohla dočkat chvíle, kdy spolu budou sami! Musela poděkovat velkému Merlinovi i s Morganou, že se setkali venku před společenskou místností. Vidět ji takhle ostatní hadi, a její bratr zejména, měla by to na talířku do konce života.

Tmavovlasý Zmijozel naštěstí nevypadal, že by si něčeho všiml, pouze se pobaveně uchechtl, což ji přimělo přece jen roztáhnout rty v úsměvu. Upřímně doufala, že se z večerního dozoru nevyklube nějaká katastrofa.

„Takže, kam teď? A co že to máme vlastně dělat?" nadhodil Theo.

„Longbottom, Láskorádová a Weasleyová se pokusili vloupat do ředitelny. Nevyšlo jim to, takže Snape předpokládá, že se o to v brzké době pokusí znovu."