Jen strach a sobectví

Kapitola 53 - Spolupráce

Ava s Dracem spěchali chodbami bradavického hradu. V obličejích museli být tak bledí, že by nebylo těžké splést si je s duchem. Vyděšení byli málem k smrti, vždyť kdo by také nebyl? Tušili, čeho se Snapeovo předvolání týká.

„Famare Draco Malfoy," vydechl roztřeseně primus, když se zastavili před chrličem. Zatímco kouzlo řediteli ohlašovalo jejich přítomnost, využili poslední možnost vyměnit si zděšené pohledy.

V ředitelně panovala napjatá atmosféra. Přítomen byl celý profesorský sbor, všichni mlčeli a vypadali, jako kdyby jim Snape nacpal do krku profesorská ukazovátka. Ava okamžitě pojala podezření, že něco vědí.

Mlčky zapluli na poslední dvě volné židle u velkého kulatého stolu. Blondýnka se nepatrně ošila, nebylo jí příjemné sedět hned vedle velkého křesla, které náleželo Snapeovi. A ze zběžného pohledu na Draca, který seděl z druhé strany, usoudila, že není jediná.

Věděla, že Snape stojí u okna a upírá pohled na bradavické pozemky. Všimla si ho, když přicházeli. Bylo vrcholně nepříjemné mít ho takhle za zády, ale neodvažovala se pořádně nadechnout, natož se otočit. Dokonce i Carrowovi si pro jednou odpustili veškeré poznámky a upírali pohled do stolu. Oba vypadali, jako kdyby se pokoušeli zneviditelnit.

Že se Snape pohnul Avě napovědělo pouze tiché zašustění hábitu.

„Všichni víte, proč jste tady," pronesl chladně. „A všichni víte, co chci slyšet."

Avu zamrazilo. V tu chvíli si připadala jako na schůzi Smrtijedů na Malfoy Manor. Snape až děsivě připomínal Pána zla.

Znovu zaslechla tiché zašustění hábitu, tentokrát následované kroky, jež byly postřehnutelné jen díky mrtvolnému tichu. I přesto sebou poplašeně škubla, když se Snape z ničeho nic objevil vedle ní. Zůstal stát za svým křeslem a sjel přítomné chladnýma černýma očima.

„Předpokládám také, že všichni víte, co se stane, když tuto informaci nedostanu. Pán zla by totiž mohl být poněkud... rozladěn."

Ava nasucho polkla. V tu chvíli by vyzradila i státní tajemství, ta představa, co by jí mohl jejich pán provést, byla skvělý základ pro probděné noci.

„Víš snad něco, co by mne mohlo zajímat, Draco?"

Tentokrát se neovládla. S hrůzou střelila pohledem ke svému bratrovi. Snad si ho Snape nevybral za cíl! Vždyť je to jeho kmotřenec!

Primus se na židli nervózně ošil. „Nejsem si úplně jistý," pronesl obezřetně.

„Mluv."

„No, je nemožné, aby opustili hrad, že? Rozhodně ne všichni najednou," pustil se opatrně do vysvětlování. Ava na něj při tom civěla jak zjara. „Což znamená, že musejí být někde na hradě. Někde, kam není možné dostat se jen tak, jinak bychom je našli a oni to ví. Tudíž... Tudíž mě napadají dvě místa. Ale nejsem si jistý..."

„Jaká?"

Draco na okamžik znejistěl. Poté sotva slyšitelně odvětil: „Komnata nejvyšší potřeby na sedmém patře a Tajemná komnata."

„Pitomost!" vykřikl Carow. „Ti pitomí Nebelvíři přece nemůžou být v Komnatě Salazara Zmijozela, není možné, aby..."

„Harry Potter," skočil mu Draco jedovatě do řeči. „Ten tam už byl, ve druhém ročníku. Weasley a Weasleyová taky, a ta tu je. Co když si pamatuje, jak se tam dostat? Co když jí to Potter s Weasleym řekli?"

Zatímco Draco plamenně bránil svůj nápad, Avinu pozornost upoutala McGonagallová. Pevně sevřela čelisti, když primus předložil své dva nápady, a pohledem na vteřinku mimoděk zabloudila k obrazu spícího Brumbála. Musela vědět, kde jsou. A Draco musel být na správné stopě. Pro tu chvíli si to však nechala pro sebe a obrátila pozornost zpět k probíhající hádce.