Jen strach a sobectví

Kapitola 10 - Vítej v Bradavicích

Ava tiše zírala do tmavozelených nebes své nové postele. Ač bylo po půlnoci, vše, co se toho dne událo a co mělo následovat, jí jednoduše nedalo spát. Bylo toho tolik!

Ranní probuzení bylo překvapivě příjemné – na okno Malfoy Manor zobáčkem zaťukala sova, jež jí přinesla balíček. Našla v něm dopis podepsaný tátou, mámou i všemi sestrami, v němž jí přáli co nejvíc štěstí v nové škole, a krabičku svých zamilovaných makronek. Díky tomu měla energii i vůli na to, aby přežila následnou snídani s Dracem, jeho matkou, prarodiči, tetou a strýcem. Při té příležitosti ji napadlo, že je vlastně s podivem, že není rozmazlený ještě víc. S tím, jak ho všichni obletovali... Tedy, všichni kromě Rodolphuse Lestrange, který byl příliš zaměstnán tím, že na ni nepokrytě civěl a uváděl ji do pořádných rozpaků. Ale raději ten než jeho manželka. Bellatrix ji toho rána naštěstí z vysoka ignorovala, příliš zaujatá malým drakem.

Své nadšení z cesty Bradavickým expresem nedala najevo jen stěží. Parní lokomotiva dotvářela atmosféru nádraží King's Cross a samotná cesta britským venkovem byla pohádková. Její nadšení nedokázal zkazit ani jakýsi Zmijozel, který si rýpal do Draca. Ten hňup se tak dlouho neměl ke kloudné odpovědi, že staršího Zmijozela musela odpálkovat sama. Bylo jí jasné, že s takovou moc dobrý první dojem neudělá, ale o to jí přece ani nešlo. Potřebovala Bradavice jen přežít, a stejně ji první dojem předběhl, jak bylo zvykem. Předpokládala, že do týdne to v Bradavicích bude stejné jako v Krásnohůlkách.

Na druhou stranu, při nejmenším Daphne, Millicent a Theodor jí dávali naději, že studium v Bradavicích nebude až takové utrpení. Seděla s nimi po celou cestu a, světe, div se, poměrně si to užila.

Millicent byla poměrně tichá, ale když se ozvala, většinou to stálo za to. Vůbec nechápala, kam na ty poznámky chodí. Jednou se dokonce málem udusila džusem, když Millicent zase něco okomentovala a ona se rozesmála, zatímco pila.

Daphne byla jednoduše zlatíčko, ten typ člověka, kterého prostě nejde nemít rád. Byla na ni tak milá, až se jí chtělo plakat. Tolik jí připomínala Patricii...

A Theodor působil dojmem, že přečetl snad každou existující knihu, což se jí v tu chvíli náramně hodilo. Víc než ochotně odpovídal na veškeré její dotazy, k nimž nenašla odpovědi v Dějinách bradavické školy. Obtěžoval se jí dokonce vysvětlit mimoškolní aktivity, nepsaná pravidla, popsat profesory, a dokonce i vysvětlit, na jakých principech funguje kolej Salazara Zmijozela. Zdálo se, že všichni předpokládali, že bude nosit na prsou hada.

Záhy se ukázalo, že předpokládali správně. K zařazení byla profesorkou McGonagallovou předvolána jako první a Moudrý klobouk vyhrkl název její koleje, sotva jí ho položila na hlavu. Provázena pohledy šesti set lidí se tedy usadila vedle Millicent ke krajnímu stolu, který jí, jako jediný, tleskal. Po zbytek zařazování se zvědavě rozhlížela kolem.

Hostina ji mírně zklamala. Z Krásnohůlek byla zvyklá na jiný typ jídla a britská hostina na první pohled nevypadala zrovna vábně. Ale výběr byl široký, nehrozilo, že by hladověla.

Poté, co se všichni do sytosti přejedli, si vyslechli Brumbálův projev o bezpečnosti a změnách v profesorském sboru. Jak se zdálo, její nový kolejní ředitel měl vyučovat obranu proti černé magii. Což ji rozladilo, vždyť to byl, krucinál, Severus Snape! Těšila se, že ji bude učit lektvary, ať byl jakkoli nepříjemný.

O tom, jak moc je vlastně Snape nepříjemný, se přesvědčila ve společenské místnosti Zmijozelu, kde se shromáždila celá kolej. Snape vpadl dovnitř s hrozivým výrazem a vlajícím hábitem. Vzbuzoval dojem, že právě nastražil nějakou výbušninu a za jeho zády tudíž co nevidět dojde k výbuchu, jako v mudlovských filmech, na které tajně chodila se sestrami a kamarádkami. Ji i prvňáky stroze, na první pohled spíše z povinnosti, přivítal, a dal se do výčtu pravidel, které Avě zněly jako seznam výhrůžek.