Jen strach a sobectví

Kapitola 61 - Předvoláni II.

Ava opatrně dovřela dveře salonku. Nepatrně se jí ulevilo, přestože věděla, že Bellatrix by nějaké dveře v žádném případě nezastavily. I tak měla pocit, že je před Lestrangeovou v trošičku větším bezpečí, když s ní není v jedné místnosti. Jenomže se do toho salonu museli vrátit, jen co splní odpornou povinnost.

„Co s nimi uděláme?" trhla hlavou směrem k hromadě těl, které kouzly vystrkali až na chodbu.

„Vyhodíme je ven. Já nikoho zabíjet nebudu!" prohlásil rezolutně Draco.

V odpověď pouze přikývla. Ani v nejmenším se jí nechtělo někoho dorážet, takže následovala bratrova příkladu a jala se mu pomoci ten propletenec těl postrkovat chodbou.

Ani jeden z nich nijak výrazně nespěchal. Depulso vysílali tak mírné, aby se těla poposunula vždy jen o malý kousíček. Nejraději by chvíli, kdy se budou muset vrátit, oddalovala věčně, ale to by se z ní také mohla stát Bellatrixina příští oběť.

Jakmile dostrkali lapky až ke vchodovým dveřím, Draco z ničeho nic vyslal Depulso mnohem silnější, takže všechna těla prudce vyletěla ven. Pár metrů se kutálela po štěrkové cestě, než konečně zastavila a zůstala nehnutě ležet.

„Hotovo," ucedil. „Teď ať si s nimi Bella dělá, co chce."

Ava vydala pouze souhlasné zamručení.

V nevyslovené shodě zůstali stát na prahu Malfoy Manor a zírat do tmy. Mohla jenom hádat, nad čím uvažuje Draco, ale její myšlenky zabloudily do Francie. Na všechny ty chvíle, kdy si myslela, že hůř už být nemůže. Na hloupé poznámky, obvinění a naschvály, které tehdy považovala za to nejhorší, co se jí kdy mohlo stát. Na moment zavřela oči a rty semkla do úzké linky. Jak jen mohla být tak hloupá?

„Uvažovala jsi někdy nad tím, že bys utekla?"

Ava překvapeně zamrkala a stočila na bratra vyjevený pohled: „Cože?"

Ten však dál zíral někam ven: „Napadlo tě někdy, že bys tomuhle všemu chtěla utéct? Smrtijedům, Pánovi zla, válce. Že by ses prostě sebrala... a zmizela ze světa?"

„Napadlo mě jedině to, jak ráda bych se vrátila do Francie. Ty nad něčím takovým snad přemýšlíš?"

„Ne, samozřejmě že ne. Byla to hloupost, zapomeň na to."

„Dobře," protáhla a změřila si Draca podezřívavým pohledem. Tak tímhle směrem se ubíraly jeho myšlenky?

„Měli bychom jít, než nás k nim teta Bella přidá," trhnul hlavou k lapkům. Ava pouze přikývla.

Tentokrát už opravdu vykročili do útrob chladných tmavých chodeb sídla rodu Malfoyů. Procházeli mezi obrazy svých předků, kteří sledovali každičký jejich pohyb. Drželi nic neříkající, nezúčastněné výrazy, aby ani tenhle drobnohled neodhalil, jak se ve skutečnosti cítí. Ava si nechtěla ani domýšlet, jaký dopad by mohlo mít, kdyby se Bellatrix nebo, nedej velká Morgano, Pán zla dozvěděli, že se jim jejich rozkazy nezamlouvají.

Byli sotva v polovině cesty, když k nim dolehl vřískot. Strnuli uprostřed kroku. Ava cítila, jak se jí z obličeje vytrácí i poslední zbytečky barvy, zatímco se zoufalý řev plný bolesti rozléhal panstvím.

Ticho, které po chvíli nastalo, bylo ohlušující. Ještě pár vteřin zůstali nehnutě stát. Ani jednomu se nechtělo znovu vykročit a jít vstříc jakékoli hrůze, která se v tu chvíli v salonu děla. Nic jiného jim ale nezbývalo, a oba si toho byli vědomi.

První opatrný krok udělali současně. Klapnutí podpatků, jindy tichý zvuk, který málem nevnímali, se chodbami rozléhal až příliš hlasitě. Každý další krok byl náročnější než ten předchozí, připadala si, jako kdyby se prodírala nějakou hutnou směsí, která ji nechce pustit dál. Tolik si přála nechat tu pomyslnou hmotu zvítězit, další krok vpřed už neudělat. Otočit se na patě a prchnout se schovat do pokoje, než se to všechno přežene. Nebo lépe – než Bellatrix Malfoy Manor opustí.