Jen strach a sobectví

Kapitola 6 - Odsouzen

Draco spěšně kráčel hlavní halou Ministerstva kouzel. Ač se snažil držet hlavu hrdě vztyčenou, šlo mu to jen stěží. Už jenom to, že musel být přítomen po celou dobu soudního řízení, od předvedení jeho otce až po definitivní rozsudek, bylo příliš. Ale nemohl nechat matku, aby tomu čelila sama. Chtěl jí být stejnou oporou, jakou byla ona jemu. Byl si jistý, že i ji zničil pohled na Luciuse. Jindy perfektně upravený aristokrat byl před Starostolec předveden nemytý, rozcuchaný a v ohavných vězeňských hadrech. Ty už neměl nikdy svléct – byl odsouzen na doživotí a v tu chvíli ho převáželi do Azkabanu.

Měl pocit, že na tenhle den nikdy nezapomene. Že už nikdy nedostane z hlavy ten otcův zoufalý výraz, když v davu přihlížejících horečnatě hledal svou manželku a syna, aby je mohl ještě jednou spatřit. Čirou hrůzu, která se mu objevila v očích, když je konečně našel, a vedle nich uviděl svou dávnou milenku a dívku, jež vypadala jako dvojče jeho jediného syna. Neexistovala šance, že by nepochopil, co to znamená.

Podrážděně zamrkal, když se mu těsně před obličejem zablesklo, jak další z těch novinářských supů pořídil jejich fotografii. Jelikož Alize Jacquardová byla známá i v Británii, Ava kráčela po jeho boku a jejich podoba byla jednoduše nepřehlédnutelná, bylo nad slunce jasnější, co bude plnit první stránky novin v následujících dnech. Už viděl ty titulky: ‚Lucius Malfoy odsouzen na doživotí! Procesu přihlížela i nemanželská dcera!'

Byl si vědom, že Ava za nic nemůže. Že si otce nevybrala, že se nechce k jeho rodu hlásit, že nesouhlasí s chováním své matky. Přesto byla jeho zášť příliš silná, aby bral cokoli z toho v potaz. Fakt, že se Ava ještě po cestě do soudní síně snažila uprosit svou matku, aby se vrátily na panství, se rozhodl okatě přehlížet. Potřeboval na někoho soustředit svůj hněv.

Soustředit... a co nejrychleji se ho zbavit. Jinak by mu mohla ujet nějaká neprozřetelná poznámka, to přece nebylo nic neobvyklého. Jenomže byl rozdíl, když měl poznámku ke svému kmotrovi, jakkoli démonickým vládcem pekel se zdál, a kdyby měl poznámku k samotnému Pánovi zla, který ho večer očekával na setkání Smrtijedů.

...

Zmijozelský prefekt, třesoucí se na své židli jako drahý pes, se mermomocí snažil přinutit se ke klidu. Pochopitelně mu to nešlo ani v nejmenším, a proto mu Severus, sedící po levé straně volné židle v čele stolu, svou stoickou lhostejností lezl na nervy víc než kdy jindy. Jak jen mohl být tak zatraceně klidný?!

Věděl, že od předvolání před Pána zla nemůže čekat nic dobrého, a Ava po jeho pravici situaci ještě zhoršovala. Alespoň, že se odpoledne zbavil její matky... Blondýnka byla sinalá a na první pohled nesvá, ale na rozdíl od něj se zvládla alespoň nekroutit jako had. Ostatně, všichni přítomní, kteří je po očku pozorovali, vypadali podezřele klidně.

Nemohl se jim divit. Ten večer měli téměř stoprocentní jistotu, že pozornost Pána zla se zaměří na někoho jiného. Jak rád by byl mezi nimi!

Ne, kdepak. Jak rád by byl kdekoli jinde.

Neměl nejmenší tušení, co od něj Temný pán chce, a teta Bella mu to odmítla říct. Jediné, co mu sdělila, bylo, že na něj bude ‚moc, moc pyšná'. Vzhledem k povaze své tetičky se děsil čehokoli, za co by na něj mohla být byť jen vzdáleně hrdá.

Sám před sebou musel přiznat, že tetu Bellu prozatím... nepochopil. Starostolec ji poslal do Azkabanu, když mu nebyl ani rok. U těch mlhavých vzpomínek si tedy nebyl jistý, zda jsou opravdu jeho, nebo si to pouze vsugeroval na základě fotografií a matčina vyprávění. Narcissa Bellu viděla jako milující, oddanou sestru, která by pro své blízké udělala cokoli. Podle Draca byla šílená.