Jen strach a sobectví

Kapitola 57 - Závidíš

„Nechce se mi tam," zašeptala Ava, když spolu s Theem pomalu mířila k Zmijozelské věži. Při chůzi na sebe byli nalepení tak těsně, jak to jen šlo. V tu chvíli by kolem nich i slavný Harry Potter mohl projít nepovšimnut.

„Mně také ne. Už jenom kvůli tomu, jaký je tu klid. Jako kdyby se nic špatného ani nedělo. Jo, a taky kvůli Zabinimu s Malfoyem."

Ava se nepatrně zamračila: „Co myslíš, že nám na to řeknou?"

„Myslím si, že Zabini bude nesnesitelně nadšený," pronesl zadumaně. „Co se týče tvého bratra, nemám nejmenší tušení. Když mu Zabini na panství vyžvanil, že se mi líbíš, moc se na to netvářil. A když Zabini řekl... ehm, naznačil, že je náklonnost oboustranná... No, jednoduše nevím, co od něho čekat. A stejně nám můžou vlézt na záda," jemně ji zastavil. „Jejich věc to není."

„Není," přitakala Ava, na rtech stejný připitomělý úsměv jako po celou noc. Ten se ještě rozšířil, když jí Theo opět vtiskl něžný polibek. Opravdu se jí nechtělo do věže. V tu chvíli jí připadalo, jako kdyby měli celý svět jen pro sebe, z jejich růžové bublinky jednoduše nechtěla pryč.

„Můžu se tě na něco zeptat?" nadhodil nejistě Theo a znovu vykročil.

„Samozřejmě."

„Podívej, ptám se, abych věděl, ne protože bych na tebe chtěl jakkoli tlačit," zabreptal. „No, jde o to... Chceš spát u sebe nebo u mě? Já u tebe spát nemůžu, ale ty u mě... Každopádně na ničem netrvám, dobře?"

„Musím říct, že jsem ráda, že ses zeptal," usmála se. „Cením si toho. Když nad tím tak přemýšlím, Robert se mě nikdy na nic neptal... Ale to je dávno. Neměla jsem ho zmiňovat, promiň. Každopádně, asi bych dneska raději spala u sebe. Nevadí ti to?" zvedla k němu pohled.

„Ani v nejmenším," usmál se na ni.

Dál pokračovali v příjemném tichu. Ava bojovala s touhou zavřít oči a složit hlavu na Theovo rameno. Tichý, potemnělý hrad, jehož atmosféru dokreslovaly zasněžené pozemky a svit měsíce, byl jednoduše kouzelný. A v tom okamžiku ho měli jen pro sebe.

Nakonec však, co noha nohu mine, dospěli až k obrazu Buclaté dámy. Ta se na ně nespokojeně škaredila po celou dobu, co čekali, až se poslední ze schodišť přesune, aby po něm mohli vystoupat.

„Nyní je tu Zmijozelovo," pronesla Ava heslo. K její nekonečné úlevě se tentokrát nehádala. Ten nepěkný pohled si sice odpustit mohla, ale dovnitř je pustila bez nějakého divadla, což jí pro tu chvíli stačilo.

Se zatajeným dechem prolezla otvorem do někdejší společenské místnosti Nebelvíru. Věděla, že někdo sedí na pohovce, už od vchodu viděla mihotavý stín, který plameny vytvářely na stěně. Ani v nejmenším ji nepřekvapilo, že to byl Blaise. Draco sedící v křesle už jistým překvapením byl.

„Jdeš pozdě," přimhouřil na ni oči.

„Prosím?" pozvedla jedno obočí. Už se nadechovala k jedovatému monologu, ale Zabini ji rychle přerušil.

„A co tak zajímavého jste dělali, že jste se ukázali až... deset minut po druhé?" ohlédl se na hodiny. Poté jim věnoval potutelný úsměv: „Došlo snad k něčemu, o čem bychom měli vědět?"

„Jsi hrozný, Blaisei," zakroutila Ava hlavou. „Ale musím uznat, že tentokrát ta tvoje proříznutá pusa nebyla úplně od věci," pronesla významně a s Theem, jež stál po jejím boku, si propletla prsty.

„Já jsem to věděl!" zavýskl nadšeně Zabini. „No konečně, vy dva! Jo, krucinál!"

Ava zaletěla pohledem k Theovi. Jeho přešťastný, vítězoslavný úsměv ji skvěle pobavil. Dokonce natolik, že zamračenému Dracovi věnovala místo kázání pouze úšklebek.