Jen strach a sobectví

Kapitola 64 - Zázračná odpornost II.

Teplá voda dopadala Avě za krk a masírovala namožené, bolavé svaly. Přestože sprcha byla plná páry, měla pocit, že co nevidět zmrzne. Ukrutná zima byla novinka, která se objevila těsně před tím, než vešla do Theovy koupelny.

Už hodnou chvíli seděla na zemi s nohama přitaženýma k hrudi ve snaze být co nejmenší. Horká voda dopadající na její šíji skvěle maskovala tiché vzlyky, které se jí jednoduše nepodařilo přemoci. Vzpomínky na to, co si prožila, byly příliš čerstvé. Příliš živé. Chvílemi jí připadalo, že znovu cítí, jak jí neznámá síla drtí kosti na prach. Jak by po tomhle mohla klidně spát?

Z ničeho nic se ozvalo zaklepání.

„Avo?" zaslechla Theův ustaraný hlas.

„Hned tam budu," křikla zpátky. Musela být ve sprše tak dlouho, že si začal dělat starosti.

Představa Theova něžného objetí ji přiměla se opravdu zvednout a zastavit vodu. S povzdechem se zadívala na pyžamo, které na ni čekalo. Představovala si, že až bude u Thea spát poprvé, vezme si tu saténovou noční košilku s krajkou, kterou si pořídila v Paříži, když byla naposledy doma. A co jí přinesl domácí skřítek? Pyžamo, ve kterém zrovna spávala.

S povzdechem se začala soukat do tenkých kalhot. Jacquelin se opravdu vytáhla. Světle růžovou barvu doplňovali malí infantilní hrabáci. Odmítala však jen pomyslet na to, že by tu noc měla spát sama. Do své ložnice by neodešla, i kdyby se před Theem měla ukázat v těch králičích dupačkách, které Astorie věnovala své sestře.

I přesto se zapnutím posledního knoflíku košile trochu váhala. Nakonec však, rozpaky celá rudá, nejistě vykročila z koupelny.

Theo na ni čekal usazený v křesílku, které si u skřítků vynutil, aby si mohl v klidu a pohodlí číst. Dveře od koupelny sledoval jako ostříž a sotva ji uviděl, vyskočil na nohy.

„Copak je?" zeptal se poplašeně, když před ním o krůček ustoupila.

„Nic, jenom... Nemyslela jsem, že mě v tomhle někdy uvidíš," zatahala za lem pyžama a nervózně se ošila.

„Proč ne? Vypadáš v tom roztomile."

„Vážně?" zvedla k němu pohled. „Připadám si v tom hloupě."

„Vždyť nemáš proč," pousmál se. „Líbíš se mi v tom. Nepůjdeme si... Kde máš ponožky?"

„Žádné tu nemám," zakuňkala. Lezavý chlad se ze všech sil snažila ignorovat.

Theo si tiše povzdechl a zkoumavě se na ni zadíval. Než se Ava nadála, držel ji v náručí.

„Ještě se nachladíš," nespokojeně zabrblal a vyrazil s ní k posteli.

Nepříjemné pocity po druhé nepromíjené ještě stále neodezněly, spíš naopak, ale musela se pousmát. V Theově náruči se cítila v bezpečí.

„Skočil jsem dolů do lékárničky," řekl, když ji opatrně položil do postele, a trhl hlavou ke sklenici s džusem stojící na nočním stolku. „Je v tom Bezesný spánek a Uklidňující lektvar, jen pár kapek od každého. Všiml jsem si, že je takhle naředěné někdy piješ, tak jsem si říkal, že by..."

„Děkuju," zastavila jeho roztržité breptání a vděčně se na něj usmála. Theo vypadal, že se mu ulevilo. S dalším díky přijala sklenici a než Theodor uhasil svíce, obrátila ji do sebe.

Do pokoje pronikalo světlo dorůstajícího měsíce, takže viděla, jak se blíží k posteli. Víc než ochotně se zachumlala pod přikrývku a přitulila se, co nejblíž to šlo. S hlavou složenou na jeho rameni dlouze vydechla.