Jen strach a sobectví

Kapitola 46 - Síla nenávisti

S pohledem upřeným kamsi do stropu se Ava třásla tak moc, že by se vůbec nedivila, kdyby jí hůlka vypadla z ruky. Na druhé straně učebny černé magie se k sobě tiskli vyděšení, brečící prvňáci.

Věděla, že Carrow je šílenec, ale nikdy by nevěřila, že je schopný i tohohle. Měli se naučit kletbu Cruciatus. A zkoušet si ji právě na mrzimorských, havraspárských a nebelvírských . Vždyť to byly děti, jak jen mohl Snape tohle dopustit?

Jednoduše, blesklo jí vzápětí hlavou. Musel. Carrow se vyjádřil, že jeho nápad podpořil i Pán zla, Snapeovi nic jiného nezbývalo. Někde v hloubi duše chtěla doufat, že lektvarista, který se k ní poslední době nechoval úplně nejhůř, má alespoň nějaký náznak morálních zásad.

Zbídačenému Longbottomovi a ostatním Nebelvírům, kteří se Carrowovi postavili na odpor, moc pozornosti nevěnovala. Upoutala ji totiž plačící holčička v havraspárském hábitu. Byť byla o trochu starší a o malinko vyšší, vypadala úplně jako Stella.

Tohle nemohla udělat. Před očima viděla svou malou sestřičku, vždyť to nebylo o tolik jiné. Pořád to byly malé děti, to prostě nemohla udělat!

Pohledem zaletěla k ostatním Zmijozelům. Na chlapcích a Pansy nebylo nic znát. Theo jí sice připadal podivně pobledlý, ale nebyla si jistá, jestli se jí to jenom nezdá. Stále držel nicneříkající výraz. Zato Millicent vypadala, že by nejraději utekla, a tiše popotahující Daphne byla úplně zelená.

Najednou se ozvala tak hlasitá rána, že Ava poskočila a předvedla bleskovou otočku. Zatímco Longbottom se pomalu sbíral z trosek jedné z lavic, Carrow sjel třídu výhrůžným pohledem: „Takže, když jsme si vysvětlili, že bude po mém, začneme."

Ava se roztřásla ještě víc. To od nich přece nemohl chtít!

Netušila, zda něčím upoutala profesorovu pozornost, nebo jestli to bylo v plánu celou dobu, ale právě na ni upřel zlomyslný pohled: „Malfoyová nám to zajisté předvede."

Krve by se v ní nedořezal. Už v tom okamžiku bylo jasné, že ať tahle hodina skončí jakkoli, nebude to pro ni ani vzdáleně dobré. Aby seslala nepromíjenou, musela opravdu chtít. A ona chtěla všechno možné, jen ne sesílat Cruciatus na malé děti.

„Co je, Malfoyová?" ozval se kousavě Carrow. „Netvrďte mi, že vám po vraždě toho starého dědka něco takového dělá problém. Hněte sebou!"

Ava pevně sevřela čelisti a neochotně vykročila. Se slzami na krajíčku prošla až do středu učebny, kde před zraky všech pozvedla hůlku a namířila na zoufale brečícího Mrzimora, kterého Carrow surově postrčil dopředu. V duchu se sama sebe snažila přinutit chtít tu kletbu vyslat, vždyť ani samotná Morgana nemohla vědět, co se jí stane, pokud neposlechne, jenomže to jednoduše nešlo. Zakousla se do rtu, aby jí neujel vzlyk, když hůlku poraženě sklopila k zemi.

„To jsem mohl čekat," ucedil posměšně Carrow. „Zjevně bylo opět naivní myslet si, že by nějaký Malfoy mohl k něčemu být. V každém případě," roztáhl rty v děsuplné napodobenině zlomyslného úsměvu, „by vám prospěla malá lekce. Pár dlouhých minut pod Cruciatem, a pak si třeba konečně přestanete vyskakovat."

Pokud to vůbec bylo možné, Ava zbledla ještě víc. Strnulá hrůzou se nezmohla ani na pozvednutí vlastní hůlky, když na ni Carrow namířil. Prozření ji zasáhlo jako blesk z čistého nebe. Bylo to připravené, věděl, že druhou nepromíjenou nesešle. Chtěl se mstít. Ten škleb, se kterým ji pozoroval, by výmluvnější než tisíc slov.

„Crucio!"

Ava stihla jen pevně zavřít oči a mimoděk se přikrčit, zatímco jí ujel tichounký vzlyk. Jenomže ta nesnesitelná bolest se nekonala, nebo alespoň ne u ní. Učebnu naplnil Carrowův řev. Ava překvapeně otevřela oči, to se jí snad muselo zdát, ne? Jenomže Carrow se opravdu svíjel na zemi a vřískal bolestí.