Jen strach a sobectví

Kapitola 24 - Sectumsempra

„Jenomže už je květen, Avo," pronesl polohlasně Draco, napjatý jako struna. „A my nejsme zprovoznění toho krámu o nic blíž než v únoru. Jak se mám asi podle tebe uklidnit?"

„Já nevím," zavrčela, „ale vím, že hysterčení nám nepomůže."

„Já bych řekl, že hysterčení je naprosto na místě. Vždyť nás chce zabít!"

„Potichu," sykla a obezřetně se rozhlédla kolem. Chodba, po níž kráčeli, naštěstí byla téměř prázdná, a různorodá skupinka mladších studentů nevypadala, že by jim věnovala pozornost.

„Já nechápu, jak můžeš být takhle klidná," střelil po ní Draco pohledem.

„Kdo říká, že jsem?" pozvedla Ava obočí. Mimoděk si svého bratra ustaraně prohlédla. Podobnost s nemrtvým už byla do očí bijící. Na druhou stranu, ona se zrcadlu vyhýbala jako mozkomor patronům, opravdu nechtěla vědět, jak špatně vypadá ona. Stačilo, že si toho všimla McGonagallová a zajímala se, co ji trápí. Děkovala Merlinovi, že se jí povedlo vykroutit se s nějakou výmluvou na složitou situaci související s uvězněním Luciuse Malfoye. Profesorka nevypadala přesvědčeně, ale už se nevyptávala.

„Vypadáš klidně," ucedil rozladěně Draco.

„Vypadat můžu, ale věř mi, že nejsem. Moc dobře si uvědomuju, jak málo pravděpodobné je, že ještě někdy uvidím svou rodinu. Jenomže celý život jsem byla vedena k tomu, že nesmím projevit slabost."

„To já taky, ale nechápu, jak se ti to může tak dařit! A taky... Uá!" překvapeně vyjekl, když ho z ničeho nic popadla za ruku a vtáhla ho do chlapecké umývárny. Prudce za nimi práskla dveřmi a propálila ho pohledem.

„Tak koukej," pronesla tichým, třesoucím se hlasem, „jediné, co mi brání se zhroutit, je popření. Odmítám nad tím uvažovat. Já vím, že máme mizernou šanci uspět. Já vím, že se nám krátí čas, vím, že jsme vůbec s ničím nehnuli. Ale odmítám si připustit, že tohle jsou poslední dva měsíce mého života."

„Jenomže jsou!" vykřikl zoufale Draco. Prudce se otočil na patě a začal rázovat po umývárně: „Nikdy jsme neměli uspět, Pansy měla pravdu! Chtěl nás jenom mučit šancí, že bychom mohli přežít, ale budeme odstrašující příklad, stejně jako tolik lidí před námi! Umučí nás, úplně všechny!"

„Ještě můžeme uspět," pokusila se Ava o pevný tón. Jenomže tomu nevěřila ani ona.

„Nemůžeme," vydechl Draco a upřel na ni prázdný pohled. Po tváři se mu kutálela slza. „Nemůžeme, prostě to nejde. On věděl, že to nejde. Nikdy jsme neměli šanci."

„To neříkej," fňukla a pomalu k němu vykročila. „Ještě... ještě máme čas."

„Jenomže ten je nám úplně k ničemu!" zakřičel. „Mohli bychom mít celou věčnost, ale tohle se nám nepovede!"

Ava se nadechla, aby Dracovi zkusila oponovat, místo toho škytavě vzlykla. Měl pravdu, tohle se jim nemohlo povést.

„Nikdy jsme neměli přežít," pronesl Zmijozel, kterému se přestalo dařit zadržovat pláč. Slzy se mu proudem valily po bledých tvářích, zatímco se třásl jako osika.

Ava pevně zavřela oči a neúspěšně se pokusila potlačit vzlyk. Sama sebe objala a sklopila hlavu k zemi, tohle byla konečná. Mohou se snažit, jak budou chtít, ale stejně to bude zbytečné. Oba byli mrtví už ve chvíli, kdy byl Lucius Malfoy dopaden na Odboru záhad.

Z ničeho nic se ozval zvuk tříštěného skla. Sotva stihla otevřít oči, než s ní Draco smýkl dozadu a odrazil čísi útok. Ava se zapotácela, což jí bylo osudným – hůlku, zpola vytaženou, jí z ruky vyrazila odzbrojovací kletba, které si vůbec nevšimla kvůli snaze udržet rovnováhu. Její zděšené vyjeknutí zaniklo v jakési ráně, vzápětí začala podlahu koupelny plnit voda. Zděšená, šokovaná Ava se otočila zrovna ve chvíli, kdy sebou Harry Potter praštil na zem a Draco, mířící na něj hůlkou, zařval: „Cruci..."