Jen strach a sobectví

Kapitola 41 - Možná jsem se unáhlil

Ava zaujatě poslouchala dohady mezi Daphne a Dracem. To, zda je meruňková vhodná barva šatů pro společenskou událost, ji ani v nejmenším nezajímalo, jelikož tu barvu neměla zrovna ráda, ale čím více pozornosti jim věnovala, tím méně jí zbývalo na hutnou kašovitou směs, kterou měli už zase k snídani. Byla přesvědčená, že Snape chce většinu studentů nechat vyhladovět, protože něco tak odporného by čekala v Azkabanu, ne ve škole. Štěstím skupinky nejstarších Zmijozelů bylo, že se rodiče doslechli o jejich situaci, tudíž je pravidelně zásobovali chutným jídlem. Snape na to neřekl ani popel, Morganě tisíceré díky. Mohli si tedy téměř po libosti dopřávat luxus v podobě všeho možného jídla, od čerstvého ovoce až po cukrovinky. Ava by v životě neřekla, že bude takhle nadšená z obyčejného rajčete, ale po tom, co skoro měsíc nejedli nic jiného než nemastné, neslané, a hlavně pořád stejné jídlo, by byla ochotná sníst i nenáviděnou brokolici.

Přesto bylo možné si povšimnout alespoň jedné drobné pozitivní změny. Velkou síní se ozýval tlumený hovor. Tuhle změnu začali vlastně oni, jelikož si jako jediní dovolili špitat u snídaně. Postupně se k nim přidávali ostatní hadi, a převelice opatrně také zbytek školy. Nakonec to dospělo k onomu tichému šumu, který byl tisíckrát lepší než to nervy drásající ticho, přestože atmosféra byla stále napjatá.

A stejně jako každé ráno ještě zhoustla, když do Velké síně vletěly sovy. Ani zdaleka jich nebylo tolik jako dříve, a navíc mířily pouze ke zmijozelskému stolu. Zbytek školy jednoduše neměl nárok komunikovat s rodinami, což Avě sice přišlo neférové, ale dokud se to netýkalo jí...

Překvapeně se přestala nimrat v kaši, když před ní přistál kalous s dopisem, na němž bylo její jméno. Pár vteřin přemýšlela, kdo by jí tak mohl psát, když všichni čekali na její odpověď, ale vzápětí poznala písmo. Na dopis zůstala vyjeveně civět. Až dloubnutí pod žebra, které jí věnoval Blaise, ji probralo, takže si dopis převzala.

„Od koho to je?" nakoukl jí zvědavý Zabini pod ruce.

„No tak, nenapínej nás!" vypískla tiše Daphne. „Jsou to špatné zprávy? Vypadáš, že ten dopis vůbec nevidíš ráda."

„Já nevím," vydechla Ava.

„Tak ho otevři, ne?" zakoulela Pansy očima.

„Jo, to udělám... v soukromí. Omluvte mě," zamumlala blondýnka. Všem těm pohledům, které se na ni upíraly, zatímco opouštěla Velkou síň, nevěnovala pozornost. Byla moc ponořená ve všech možných věcech, které jí mohl zrovna teď, po takové době, Robert napsat.

S dopisem se schoulila na své posteli. Potřebovala několik hlubokých nádechů a výdechů, aby si dodala odvahy a dopis opravdu otevřela. Třesoucí se rukou vytáhla pergamen popsaný známým neuspořádaným písmem a napjatá k prasknutí se dala do čtení:

‚Má drahá, milovaná Avo!

Tolik mě mrzí, co jsem ti posledně napsal. Byl jsem ve složité situaci, to snad víš. Závěrečné zkoušky, tréninky, do toho všechny ty poznámky o tom, žes mě nechala. A ještě k tomu naši, vždyť je znáš! Už nám plánovali svatbu a když jsi odjela, byli k nesnesení. Pořád se vyptávali, co se stalo, proč jsi odjela a kdy se vrátíš. A když jsi mi napsala, že nevíš, kdy z Británie odjedeš, byla to poslední kapka. Prostě mi povolily nervy, vážně jsem si myslel, že mi to děláš naschvál. Ale teď vidím, že jsem se možná unáhlil. Vždyť kdo by taky zůstával v Británii, kdyby nemusel? Je to tam samý studený čumák, pořád prší a nevlastní sourozenec k tomu? Ten asi musí být hrozný, že? Já bych odletěl klidně na koštěti! Jak to tam jenom zvládáš?

Jinak tady je všechno docela fajn, vlastně žádná změna. Jenom teda madam Malletteová do nás pořád tlačí, jaké máš štěstí, že tě vyučuje ten její slavný Snape. Já ti teda nevím, ale podle mě by to byl opruz. Tady na alchymii moc snahy vyvíjet nemusím, ale u něho by mi to neprošlo. Nenáviděl bych ty hodiny. Fakt je tak nechutný, jak se o něm říká? Jinak zkoušky jsem prošel v pohodě, a dostal jsem pozvání na výběrový přípravný kurz pro nároďák. Doufám, že tou dobou tu už budeš, abys mě mohla pořádně podpořit!