Jen strach a sobectví

Kapitola 29 - Otče

Ava se mlčky věnovala své večeři. Vždyť co mohla dělat jiného? Neexistovalo nic, co by mohla říct nebo udělat, aby zvedla lady Malfoyové náladu. Se vším, co se kolem dělo, se divila, jak obdivuhodně to Dracova matka zvládá – alespoň navenek. Bylo nad slunce jasnější, že uvnitř nese svůj úděl velmi těžce.

Z rozlehlého sídla zbylo rodu Malfoyů pouze jedno patro v západním křídle, to, na němž se nacházel její a Dracův pokoj. Zbytek obsadili Smrtijedi, včetně luxusní ložnice manželů Malfoyových. Drobnou útěchou mohlo Narcisse být, že tu si nárokovala její sestra, ale i tak byla nucena veškeré své a manželovy věci přestěhovat do pokoje pro hosty.

A další musela změnit na víceúčelový salonek. Právě ten už více než týden sloužil jako pracovna, přijímací pokoj i jídelna. Do té hlavní sice přístup měli, ale společná jídla s ostatními Smrtijedy byla jednoduše peklo. Po první večeři nechala lady Malfoyová skřítky sehnat nevelký jídelní stůl a čtyři židle.

Toho večera je od jídla vytrhla hlasitá rána, jak se znenadání rozletěly dveře. Ava, vidličku se špagetami na půl cesty k ústům, zůstala na příchozího vyjeveně hledět, zato Draco svůj příbor odhodil a nadšeně vyjekl: „Otče!"

„Luciusi," vydechla nevěřícně lady Malfoyová a rychle následovala svého syna, který už svému otci visel na krku.

Ava opatrně odložila příbor a nervózně se ošila. Co by měla udělat teď? Zatímco dojetím plačící Narcissa a Draco objímali zbídačeného Luciuse, jenž se ukázal ve špinavých vězeňských hadrech, dospěla k závěru, že ji tam nikdo nepotřebuje, takže nenápadně vycouvala pryč. Rozhodla se ukrýt se ve svém pokoji, protože jestli se objevil Lucius Malfoy, musel tu být i zbytek Smrtijedů do té chvíle vězněných v Azkabanu, a s těmi se rozhodně neplánovala setkat.

Věděla, že jednou se se svým otcem bude muset seznámit, ale následujícího rána se rozhodla nechat prostor jeho rodině. Ještě před snídaní, kterou si u skřítků vyžádala do svého pokoje, to oznámila Dracovi. Ten reagoval naprosto nečekaně – zářící štěstím ji s díky pevně objal. Ava si tedy připsala bod k dobru a celý den strávila u sebe v pokoji, převážně psaním dopisů domů.

Už se stmívalo, když se ozvalo tiché klepnutí a do jejího pokoje nakoukl Draco: „Avo?"

„Jo?" zvedla hlavu od knihy.

„Otec s tebou chce mluvit. Je, no... v salonu," trhl hlavou směrem doleva.

„Dobře," překvapeně pozvedla obočí a vstala. Zatímco Draco zmizel ve vlastním pokoji, Ava opatrně klepla na dveře místnosti, kterou vznešeně nazývali salonem.

„Dále," ozvalo se zevnitř, takže se zhluboka nadechla a vstoupila.

V křesle u nevelkého krbu seděl Lucius Malfoy, v ruce sklenici brandy. Přestože se již převlékl do bohatě zdobeného hábitu, strhaný výraz, neklamný důkaz, že strávil rok za mřížemi, mu z tváře nezmizel.

Gestem ji vyzval, aby se usadila do protějšího křesla, tudíž mlčky poslechla. Čekala nějakou otázku, pozdrav, cokoli, ale Lucius Malfoy na ni zůstal jen tiše zírat. Nevzrušeně mu pohled oplácela, na tuhle taktiku byla zvyklá. Většinu lidí ticho znervózňovalo tak moc, že nakonec začali o něčem mluvit jenom proto, aby ho přerušili. Takže pochopitelně zůstala klidně sedět a mlčky upírala pohled na svého otce, dokud si nervózně neodkašlal.

„Takže... ty jsi Ava," konstatoval.

„Ano. Těší mě."

„Jistě," protáhl Lucius a napil se brandy. „A jak se máš?"