Jen strach a sobectví

Kapitola 17 - Sjednoceni pitomcem

Ava zůstala vykuleně zírat na krabici, kterou před ni při snídani upustili dva výři. Byla zabalená v obyčejném hnědém papíru, převázaná provázkem a na horní straně bylo naškrábáno její jméno. Za bedlivého dohledu ostatních Zmijozelů, až na Draca, který se podezřele zaujatě nimral ve své snídani, hnědý papír opatrně roztrhla. Krabice pod ním byla zabalená v další vrstvě papíru, tentokrát barevné, a v tu chvíli jí to došlo – bylo přece druhého prosince! Se širokým úsměvem bleskurychle rozcupovala obě vrstvy balicího papíru, aby se mohla kouknout dovnitř.

„Co se děje?" zeptala se zvědavě Millicent, rádoby nenápadně nakukující do krabice.

„Nic se neděje, mám narozeniny," odvětila a vytáhla krabičku plnou makronek: „Dáte si?"

„No jasně!" vyhrkl Blaise a už se sápal po sladkostech. „Žes neřekla dřív, mohli jsme je minulý týden oslavit spolu!"

„Nechtěla jsem obtěžovat... a taky ti ubírat slávy," zašklebila se. Při vzpomínce na Zabiniho narozeniny jí bylo špatně málem ještě v tu chvíli. Tolik alkoholu snad v životě nevypila, a to se nepovažovala za nějaké ucho.

Více či méně bujaré oslavy byly ve Zmijozelu snad každý týden. Vrtalo jí hlavou, jak je možné, že to zrovna Snape nechává jen tak. Vždyť pan Savatier, kolejní ředitel Ombrelune, byl jako nějaký stopařský pes, vždycky se snažil vyčenichat veškeré jejich zásoby a oslavám zabránit. Nakonec jí to nedalo a zeptala se Millicent, která jí ochotně vysvětlila, že v době, kdy Snape nastupoval jako profesor, s ním jeho studenti, ne o tolik mladší než on, uzavřeli dohodu. On se nebude zajímat o to, co se po večerech děje na koleji, pokud zůstanou pouze u alkoholu, studenti mladší pátého ročníku nedostanou ani kapku a zbytek profesorů nikdy nepojme ani nejmenší podezření, že zákaz pití ve škole porušují. Což Avě přišlo jako podezřele výhodná nabídka. Opravdu ji zajímalo, co k tomu zrovna Snapea vedlo. Že by v té době snad nebyl až tak nabručený a zatrpklý? Najednou však dávalo smysl, proč do ní Pansy ten lektvar na kocovinu lila málem násilím.

V tu chvíli však Snapeovou minulostí nehodlala zabývat. Sebrala nenažranému Zabinimu krabici makronek a postupně nabídla všem okolo sedícím Zmijozelům, což byla slušnost, která jí vynesla pomyslné plusové body. Ne však u Draca, který se na makronky zadíval, jako kdyby napuštěné nějakým jeden, vydal jakési podivné zachrčení a odkráčel od stolu.

Ava si tiše povzdechla. Pořád ještě si hýčkala svou malou naději, že se spolu jednou alespoň snesou. Krev není voda, a i když ji měli společnou pouze zčásti, byl to její bratr. Léta strávená se třemi sestrami jí jednoduše nedovolovala se na toho pitomce s klidným svědomím vykašlat.

„Co dělám špatně?" zahučela a složila hlavu do dlaní.

„Ty nic," pronesla Pansy, zatímco si vybírala další makronku. „Malfoy se chová jako debil."

„A to jako pozor," dloubl ji Blaise pod žebra, „když ti Pansy řekne, že neděláš nic špatně, můžeš si být jistá, že je to pravda. Pansy totiž vidí každou chybu, i tu, která neexistuje."

„Zrovna teď před sebou vidím jednu takovou chybu, která existuje až moc," pronesla sladce Parkinsonová s pohledem zabodnutým do Zabiniho.

„Ale jsem úžasná chyba," samolibě pronesl čokoládový Zmijozel. „Úžasná, překrásná, sexy chyba, bez které by váš svět byl nudný a šedý."

„Nechceš se podívat, co tam máš dál, a všechny nás ušetřit Zabiniho výlevů?" nadhodil Theo.

„S radostí," uculila se Ava, nacpala si do pusy další makronku a jala se zkoumat, co dalšího sovy přinesly.