Jen strach a sobectví

Kapitola 32 - Hrůzy, jež nás stmelily

„Tak hele," rozrazil Blaise dveře Dracova pokoje, „sice nevím, kdy sis, ksakru, zvykl, že s Pans přiběhneme na zavolání, ale... Co je?" zarazil se, když sourozence uviděl.

Sinalý Draco stál vedle krbu, nepřítomně zíral do dáli a vypadal, jako kdyby se potkal s baziliškem. Ava, choulící se v křesle, potichu plakala a třásla se jako osika.

„Co tady dělá tahle?" zavrčela nenávistně Pansy, sotva vzlykající Avu uviděla.

„Bydlí," odsekl jí Blaise. „A očividně není v pohodě, nech si to aspoň dneska, ano?"

Prefektka zakoulela očima, ale přece jenom si další nenávistnou poznámku na blondýnčin účet nechala pro sebe. Místo toho sjela oba sourozence nedůvěřivým pohledem: „Co vám vůbec hrabe? To někdo umřel nebo co?"

Ava škytavě vzlykla a složila hlavu do dlaní.

„Fájn, tohle je divný," protáhl Blaise. „Už asi chápu, proč jsme měli přijít okamžitě. Jasně, je půl jedné ráno, kdo by v takovou hodinu klidně spal, že ano, to je přece..."

„Sklapni," osopila se na něj pro změnu Parkinsonová. Přešla k Dracovi, něžně ho pohladila po paži a mírně se zeptala: „Co se stalo?"

„On ji zabil," sotva slyšitelně zašeptal.

„Koho kdo zabil?"

Draco polkl a s námahou ze sebe dostal: „Burbageovou."

„Spadla přímo před nás!" zavzlykala Ava.

Zabini tiše zaklel a zamířil k blondýnce, za ruku ji vytáhl na nohy a přivinul k sobě. Ava ho křečovitě objala kolem pasu a zabořila mu hlavu do ramene. Blaise, ve snaze poskytnout útěchu, ji začal jemně hladit po zádech a zadíval se na svého spolužáka: „Mohl bys nám říct, co všechno se stalo?"

Draco se zhluboka nadechl, přitáhl k sobě prefektku, schoval obličej do jejích vlasů a začal sotva srozumitelně huhlat: „Účastnili jsme se schůze. I můj otec a matka. Nejdřív se řešilo, že se ten Fénixův řád bude snažit schovat Pottera, převzetí ministerstva a takové věci... celou dobu tam byla Burbageová, pod magickými pouty. Pán zla pak oznámil, že potřebuje něčí hůlku, aby mohl Pottera zabít, a sebral ji mému otci. Přivolal Burbageovou, plula vzduchem a vůbec se nemohla hýbat, prosila Severuse, aby ji zachránil, jenomže..."

„To nic, Draco," zašeptala Pansy a vtiskla třesoucímu se prefektovi něžnou pusu na líčko.

Blonďákovi se po tvářích řinuly slzy, když roztřeseně pokračoval: „Zabil ji. A pak... pak řekl Nagini, že... večeře."

Parkinsonová zezelenala, zatímco Zabini ztratil přinejmenším pět odstínů. Ticho v Dracově pokoji rušily pouze přidušené vzlyky jeho sestry, která křečovitě svírala Blaise, zatímco sám Draco hledal alespoň drobnou útěchu v Pansyině objetí. Byl si jistý, že obraz toho ohavného hada, jak sotva půl metru od něj požírá mrtvou ženu, bude vídat v nočních můrách do konce života.

...

Draco se v duchu zoufale modlil k Merlinovi i čtyřem zakladatelům, aby se pozornost Pána zla držela výhradně těch, kteří se té noci účastnili bitvy. Po zádech mu stékal ledový pot, cítil každou kapičku. Sestřinu ruku pod stolem svíral tak pevně, jako kdyby na tom závisel jeho život, a Ava na tom byla úplně stejně. Měl pocit, že mu snad musela rozdrtit kosti na prášek, ale nevěnoval tomu pozornost. Odmítal jenom naznačit, že by se jí snad mohl pustit. Ta ledová ruka bylo to jediné, co ho ještě jakž takž drželo pohromadě, zatímco Rodolphus Lestrange vřískal bolestí.