Jen strach a sobectví

Kapitola 5 - Nechci tady být

Duchem nepřítomná Ava seděla na širokém parapetu jednoho z oken svého pokoje a pozorovala rozlehlou zahradu. Už hodnou chvíli dumala nad ne zrovna příjemným setkáním s Dracem a jeho přáteli, ke kterému došlo omylem předešlého večera, když zabloudila po cestě do knihovny.

Dracovi se sice nemohla divit, že ji nesnáší, vzhledem k tomu, jak mu vtrhla do života a jak se chovala její matka, ale za ten rozhovor před jeho pokojem si zasloužil přinejmenším pobodat lžičkou. Přišla se s ním alespoň nějak udobřit, říct mu, že se chce do jeho života míchat co možná nejméně... a on jí praštil dveřmi před nosem! Jako kdyby bylo jejím životním cílem být levoboček nějakého pitomého Malfoye!

S ohledem na jejich ne zrovna přátelský vztah nebylo s podivem, že se Draco tvářil, jako kdyby po ní chtěl mrsknout kletbu, když na sebe předešlého dne narazili. Trapnou situaci naštěstí zachránila drobná dívka se světle hnědými vlasy, která se představila jako Daphne, a překvapivě mile se ujala i představování ostatních.

Mimo Daphne byly ve skupině Dracových přátel dvě další dívky. Pevnější tmavovláska, která se držela na konci skupinky a pouze nejistě kuňkla na pozdrav, se jmenovala Millicent. Naopak Pansy, s havraními vlasy sahajícími sotva kousíček nad ramena, ji sledovala upřeným, podezřívavým pohledem a k nějakému seznamování se moc neměla.

Blaise, černošský mladík, do kterého byla Pansy zavěšená, se tvářil podobně, avšak nabídl jí alespoň ruku k potřesení. Následovali dva hromotluci, Vincent a Gregory, kteří na ni civěli, jako kdyby byla masovým vrahem, a nezmohli se ani na pozdrav. Posledním, koho jí Daphne představila, byl její přítel Theodor. Vysoký tmavovlasý mladík jí se vstřícným úsměvem potřásl pravicí a prohodil s ní pár zdvořilostních vět, než Draco začal prskat a vyrazil kamsi pryč. Rozloučili se velice rychle, jelikož byl její bratr zjevně nějakým nepsaným vůdcem, takže ho všichni spěšně následovali.

Její bratr. Zvláštní pomyšlení, že mimo tří sester měla i bratra. I když by ho raději neměla, nebo o něm alespoň nevěděla.

Pevně zavřela oči a snažila se přemoci slzy, které se jí do nich znovu draly. Celé to bylo tak nespravedlivé! Nejenom vůči ní, ale lady Malfoyová a Draco si nic takového nezasloužili! Nechtěla být tím, kdo jim bude ničit život ještě víc. Nechtěla do Bradavic, nechtěla zůstávat na panství, nechtěla mít hada na předloktí... Jediné, co chtěla, bylo vrátit se do Francie.

Za Jacqueline, Marion a Stellou. Tohle léto si pečlivě naplánovaly – velkou část plánovaly strávit v Nice, kam se měla Jacq na konci srpna stěhovat. Chtěly si užít přímořské letovisko, sehnat Jacq bydlení, chodit na nákupy, po památkách, být jednoduše spolu a nic neřešit. Místo toho tvrdla v pitomé upršené Británii a pravděpodobně neexistovala šance, že by se přece jenom mohla vrátit a vyrazit spolu s nimi. A navíc netušila, kdy je znovu uvidí.

To ostatně netušila u nikoho, jak si uvědomila, když očima zabloudila k náramku, jež měla na levé ruce. Na tenkém stříbrném řetízku visely tři přívěšky, každý reprezentující jednu věc, která jí byla blízká. Drobný stříbrný srpek měsíce odkazoval na Ombrelune, kolej, do níž v Krásnohůlkách patřila. Právě v ní našla své nejlepší kamarádky, , se kterými měla společný druhý z přívěšků – maličký nebroušený howlit, bílý kamínek, který měl podle pověry chránit před falešnými přáteli, intrikami a nepravou láskou. Posledním z přívěšků bylo hipogryfí peříčko, spolu s růžovým trnem a krvavě rudým okvětním lístkem zmenšené a zalité v pryskyřici. Ona, Marion, Stella i Jacq dostaly drobné přívěšky před čtyřmi lety k Vánocům. Pírko pocházející od jednoho z hipogryfů z jejich stáda symbolizovalo hrdost, ke které byly vychovány. Trn spolu s okvětním lístkem odkazoval na heslo jejich rodu: Même la plus belle rose a des épines. I ta nejkrásnější růže má trny.