Na život a na smrt

Jedna

únor 1336

Byla zima. Ten večer mrazivější a krutější, než kdy jindy. V zavřených okenicích hučel z venku vítr. Malého Jeana chovala jeho matka Catherine. Měla zlé tušení. Její manžel Daniel jedl večeři po těžké práci se dřevem. Malý Pierre si v koutku místnosti hrál se svými dvěma vozy, které mu ručně vyrobil táta.

Náhle se zticha ozvalo bušení na dveře. Catherine sebou cukla a Jean se rozplakal. Catherine položila Jeana na zem, přešla krátkou vzdálenost mezi velkým jídelním stolem na kterém jedl táta a už otevřela petlici a otevřela dveře. Před dveřmi stálo sedm mužů. Jeden z nich vešel dovnitř. Na svém vousatém obličeji měl nasazenou větší čapku než ostatní a na ní modrý chochol. Všeobecný znak pro poddůstojníka. Ostatní muži, řadoví vojáci, se seřadili do zástupu a u pasu drželi své šavle. Poddůstojník zavřel dveře a zbylých šest vojáků zůstalo venku. Poddůstojník hlubokým hlasem zvolal:" Jménem našeho dobrého krále." řekl a rozmotal papír, který měl ještě před chvílí za pasem:" Nařizuje se, že všichni schopní muži od dvaceti let kromě starostů vesnic, se musí do března dostavit do výcvikového města Montargis. Vojáci nechť nové posily vezmou sebou." poddůstojník se na Daniela podíval svýma hnědýma očima a řekl již tišším hlasem:" Máte deset minut!"

Daniel odstrčil jídlo a nehnul ani brvou ve tváři. Catherine zalapala po dechu. Chudák osmiletý Pierre nic nechápal, ale slyšel hlasitý cizí hlas a taky se rozplakal. Daniel rychle odstrčil židli a šel ke své posteli. Ze své malé skříňky si vytáhl všechno oblečení do své tašky. Již dávno tušil, co se stane. Napětí mezi Francií a Anglií bylo až hmatatelné. Co tady, ve vesnici Viriat vzdáleného daleko na jih od Paříže! Což teprve lidé z vesnic hned vedle průlivu La Manche! Daniel se podíval na poddůstojníka. Rázným krokem se vydal k Pierrovi, který byl na druhém konci jejich malé světnice. Zvedl Pierra do náruče a silně ho objal. Pierre nevěděl co se děje, ale cítil prazvláštní atmosféru a opětoval obětí. Daniel ho rychle, ale šetrně pustil na zem a vydal se k Jeanovi, který pořád plakal. Vzal ho do náruče a objal ho. Pak ho pustil na jeho malou postýlku a podíval se Catherine do očí. Té se zalily oči slzami a rychle ho objala. Daniel jí pošeptal do ucha:" Opatruj naše děti, než Pierre vyroste. Douč ho prosím umění lovu, kterému jsem ho tak dlouho učil."

Catherine jen přikývla a suše polkla:"Už teď je Pierre dobrý lovec." a se slzami v očích se usmála.

Daniel se k ní znovu naklonil:" Až vyroste, hlavně mu nic nezatajuj! Řekni mu pravdu!"

"Čas vypršel!" ozval se poddůstojník.

Daniel znovu a naposledy Catherine silně objal a s taškou a s kabátem došel až k vojákovi. Poddůstojník zasalutoval na rozloučenou zbývající rodině, která právě o všechno přišla.

Za chvíli se ozvaly rázné kroky,  jak poddůstojník spolu s Danielem vypochodovali ven. Dveře nechali otevřené.

Catherine se dlouho dívala za mizejícím Danielem. A ještě dlouho potom, co zmizel v mlze a ve vánici se dívala do dáli, jako by ho mohla vrátit zpět. Pak silně zabouchla dveře. Pierre se znovu rozplakal.