Na život a na smrt

Osm

Moc vám děkuji za vaši podporu. Děkuji, že trpělivě čekáte na nové díly a že to některé z vás baví. Moc se omlouvám za všechny chyby a překlepy. Většinou píši totiž na mobilu a na něm se jich spousty udělá. :)
Opravdu vám moc děkuju. Jste zlatíčka. ♡

Pierre otevřel oči. Věděl, že musí vstát. Nechtělo se mu. Přemýšlel o včerejším příběhu. A hlavně nad tím, co Thierry řekl na konec. Asi to bylo důležité.
Zazíval a posadil se. Bolelo ho tělo ze včerejší námahy a slabě zasténal. Vstal a ponořil ruce do kbelíku s vodou, který stál na skříňce. Namočil si obličej a protřel si oči.
Ráno nesnídal. Až později. Teď měl na práci důležitější věc. Jako každý den.
Popošel ke dveřím, obul si své staré děravé ale dobré boty a z věšáku sundal svoji z kůžích slepenou tenkou bundu. Tiše si ji oblékl a pohlédl na Jeana, který se právě překulil na bok. Tvrdě spal. Podíval se na Catherine, která  na tom byla podobně jako Jean. Byla otočená ke zdi, takže Pierre viděl jen záda a nohy. Usmál se a z věšáku zkušeně a rychle sundal svůj dlouhý luk a toulec s opeřenými šípy.
Otevřel dveře, které jako vždy zaskřípaly a vyšel ven.
Nadechl se krásného čerstvého vzduchu. Bylo ještě šero. Pierre ale poznal, že dnes bude opravdu krásně. Podíval se do polí a do luk, které se vlnily jako hadi po zemi dlouhé kilometry. V dálce se rýsovalo spousty malých i velkých lesů, listnatých i jehličnatých. Byla vidět i zelená louka a ostrovní les.
Pierre se pousmál a ostrým krokem vyběhl po příkrém svahu na druhém konci hlavní cesty do luk. Ptáčci už zpívali a v přírodě bylo krásně. Jen ticho. Takhle brzy nikdo nebyl venku a Pierre jakoby byl sám na celém světě.
Pierre si začal pobrukovat známou písničku a vyběhl směrem ke vzdálenějšímu lesu, o kterém Pierre věděl, že v něm jsou výborná mladá zvířata.
Pierre byl velice zkušený a všechny blízké i vzdálenější lesy znal velmi dobře.
Za nedlouho se už nad ním nakláněly staré buky a Pierre s chrastěním zbylého listí vstoupil do lesa. Zpomalil a našlapoval po vlhké hlíně a listí. Les byl nejspíš velký a tenhle znal Pierre asi nejlíp. Chodil jsem asi dvakrát nebo třikrát do týdne. Ušel hodný kus cesty a uznal, že je na správném místě. Podíval se vzhůru a spatřil buky, duby, javory a pár břízek. Otevřel svoji koženou brašnu a vytáhl z ní podivný předmět. Někdo nezkušený by zřejmě nepoznal, co to je. Byla to past. Na veverky, zajíce a divoké králíky.
Pierre s nimi uměl zacházet velice zručně a z kovové pasti vytáhl jakési dva provázky a velké oko. Oko položil k mohutnému javoru, kde bylo hodně listí a provázky kolem stromu o motal. Do oka nastražil velký trs šťavnaté trávy, který předtím utrhl na jedné z luk. Oko částečně schoval pod listí a podíval se na svůj výtvor. Byl spokojený a vydal se dál. Za chůze si do ruky připravil další stejné oko a hledal vhodné místo.
Našel ho asi půl kilometru dál od první pasti. Tentokrát oko neumístil vedle stromu, ale vedle malé říčky, která tekla kolem. Říčka byla studená a maličká, ale Pierre věděl, že spousta zvířat se sem kvůli ní vydává. Asi i kvůli malé pasece čerstvé trávy, která tady díky živinám z říčky vyrostla.
Pierre nastražil oko a vydal se dál hlouběji do lesa.
Tentokrát musel hledat trošku déle, než našel vhodné místo na čekání. Čekání na zvěř. Místo si našel zhruba uprostřed lesa u vykotlaného a starého stromu, který ležel v listí. Strom byl opravdu obrovský. Zničil ostatní mladé stromky okolo. Ležel už tady hodně dlouho. Mrtvý strom si hověl v mechu a rostla z něj tráva. Na jednom místě dokonce nový mladý stromek.
Pierre sundal luk a vytáhl z toulce šíp. Založil ho do tětivy a nechal ho tam volně viset. Šíp přidržovala jen Pierrova pravá ruka mezi ukazováčkem a prostředníčkem. Pierre brzy našel vhodně místo a sedl si do měkké půdy zhruba v půlce spadeného stromu. Vyčnívala mu jen hlava. U velebil se v listí. Před ním se nacházela velká louka na niž prosvítalo slunce. Slunce již vstalo a teď se třpytilo na louce. Byla to nádhera, jak všude byla tma a jen louka byla plná záře slunce.
Pierra náhle napadla důležitá věc. Vstal a hledal vhodné větve a listí. Tím pak ozdobil kmen v části svého loveckého hnízda. Po chvíli byl se svou prací spokojen a sedl si znovu do listí. Práce se mu povedla. Hlava mu nebyla vidět a Pierre mohl jen pozorovat louku se spoustou krásné vlhké trávy.
Pierre seděl hodinu a žádné zvíře nepřišlo. Pierre si z toho nedělal těžkou hlavu. Někdy musel až tři hodiny pozorovat určité místo, než se objevila třeba jen hubená veverka. Samozřejmě často se také stávalo, že Pierre neulovil nic.
Druhá hodina uběhla ještě pomaleji a Pierre musel změnit polohu, aby ho tak neboleli nohy. Byl smutný, ze dnes asi maminku nepotěší s dobrým obědem ani se získanými penězy.
Třetí hodina se vleče strašně pomalu a ani znamení po jakémkoliv pohybu a životě. Pierre pokrčil rameny a šel směrem k první pasti. Tohle se mu od začátku týdne ještě nestalo. Teď na jaře se zvířata jen hrnula za čerstvou trávou a další potravou. Zvlášť ve Viriatu, kde nikdo jiný kromě jeho a Patricka nelovil a zvířatům se zde velmi dobře dařilo.
Pierre došel k první pasti a žalostně se díval na prázdné oko. Nedalo se nic dělat. Oko opatrně sundal a odjistil. "Snad bude něco dobré v druhém oku." pomyslel si zvesela a během se vydal k další pasti.
Také nic. Tohle se Pierrovi už dlouho nestalo. Vzal past a utíkal domů.
Jakmile Pierre doskočil z příkré louky na hlavní cestu, spatřil Catherine, která máchala na zahradě prádlo. Pierre tedy zamířil tam.
Catherine uslyšela kroky a otočila se:"Dnes ti to trvalo nějak dlouho." usmála se na něho. "Copak dobrého si přinesl?"
Pierre se smutně plácl do stehen:"Dnes nic maminko. Nikde ani stopa."
Catherine se podivila ale jakmile se podívala na Pierrův zkroušený výraz usmála se na něho:"Ale vždyť to vůbec nevadí. Jsi vůbec hodný, že každé ráno chodíš kvůli nám, řeznictví a vlastně celé vesnici lovit."
Pierre se pousmál. Catherine měla pravdu.
Catherine se na něho znovu usmála a řekla:"Dnes si přece můžeme dát toho skvělého zajíce, co jsi ulovil včera."
Pierre přikývl:"Můžu ho už začít dělat?"
Catherine zakývala hlavou:"Ano, to budeš hodný. Uděláš ho pečeného?"
Pierre se zamyslel:"No, radši bych vařeného. Toho umím líp a nespletu se."
Catherine přikývla:"Dobře. Já dodělám to prádlo a příjdu ti pomoct."
Pierre přikývl a rozeběhl se ke dveřím.
Připravil si hrnec a roztopil v kamnech pod plotnou. Dřeva měli ze včerejška spousta a Pierre nemusel šetřit.
Jean šel pomoci někomu na náměstí a Pierre s ním byl spokojený.
Pierre hodil nakrájenou cibuli do vařící vody a začal kuchat zajíce.
Za chvíli už se zajíc vařil v hrnci a Pierre přidal vzácnou sůl a zvláštní koření o kterém Pierre věděl, že dodává tu lahodnou chuť. Pierra vaření moc bavilo a od maminky se naučil spoustu lehkých i těžších jídel. Jako lovec už uměl skvěle kuchat, i když musel uznat, že Catherine byla lepší.
Catherine byla rozená kuchařka a vyprávěla, že její babička vařila samotnému starostovy jakési velké vesnice a byla vyhlášená v celém kraji. Po ni to zdědila maminka Catherine a po ní samozřejmě Catherine.
Pierre si ještě trošku pamatoval na svoji babičku. Ale tu s tatínkovy strany. Byla moc hodná a milá. Pierre si pamatoval, jak si s ním vždycky obětavě hrála na všechny různé blbosti.
Pierre se usmál, když si na ni vzpomněl. Umřela v Pierrových pěti letech, takže Pierre si ji opravdu moc dobře nepamatoval. Žádného dědečka nezažil. Oba umřeli moc brzo. Ani druhou babičku. Ta prý nemohla snést smrt svého manžela otce maminky a rok potom, co umřel děda umřela i matka Catherine. To ještě Pierre nebyl na světě, takže to už bylo strašně dávno.
Pierre opatrně míchal kousky zajíce, kterého nakrájel do vody.
Dovnitř vešla Catherine a usmála se na Pierra:"Hezky, jde ti to rychle."
Pierre se taky usmál a napadlo ho:"Mami dobrý, já to zvládnu. Můžeš jít dělat další věci."
Catherine se usmála:"Děkuji ti."
Vzala si kyblík z vodou a odešla ven utírat špinavé dřevěné venčí zdi od domečku.
Pierre se usmál a ochutnal vodu. Byla málo slaná a tak sůl přidal. Teď jen míchal a mohl jen hodinu čekat, než se maso uvaří.
Po celé místnosti to začalo krásně vonět. Maso bublalo ve vodě a vůně byla překrásná.
Se skřípáním se otevřely dveře a stála v nich Catherine:"To je vůně."
Pierre se na ni usmál:"To bych řekl."
Catherine se také usmála a dala něco Pierrovi do ruky:"Jé, děkuju mami. To bude dobrota." políbil matku a začal krájet trs pažitky, který mu Catherine přinesla.
"Dostane skvělou chuť." řekla a opět vyšla ven.
Pierre nakrájel na jemno pažitku a hodil ji do hrnce.
Za chvíli bylo hotovo a maminka přišla z venku. Sundala si pracovní zástěru a pomohla nachystat Pierrovi na stůl.
Zanedlouho se opět otevřely dveře. Stál v nich mokrý Jean.
"Ahoj Jeane." pozdravila Catherine a Pierre.
"Jak to, že jsi tak mokrý?" podivila se Catherine.
Jean se usmál:"Byl jsem strašně špinavý od bláta. Kopali jsme jámu. Musel jsem se ve studni umýt."
Catherine přikývla a pokynula mu:"Tak se pojď posadit."
Jean si sednul a nasál vzduch:"Hmmm, co to je za dobrotu?" zeptal se. Nemusel ale dlouho čekat, protože Pierre právě přenesl kouřící se hrnec na stůl. Všem uřízl kousek uvařeného masa a polil lákavou ochucenou vodou.
"Taky něco mám." ozval se šibalsky Jean a z pod vesty vytáhl velký chleba.
Catherine se usmála:"Ten je krásný! Ten je jen za ten půl luisidoru co jsem ti dala?"
Jean šťastně přikývl a ulomil každému kus. Všichni si pochutnávali na chutném jídle a pochvalovali Pierra za jeho umění.
Pierre se najezený svalil do postele. I přes tak výtečné jídlo měl špatný pocit. Špatný pocit, že se dnes stane něco strašného. Špatný lov mu měl asi něco ukázat. I po tak dobrém jídle se mu nepříjemně sevřel žaludek. Bál se. Bál se, že se dnes něco zlého stane.

Další kapitola je na světě! Doufám, že se vám líbila. Myslíte si, že se něci stane? Něco nepěkného? Jak věříte Pierrově pocitu? Dozvíte se v dalších částech. (Moc vás prosím za comenty.)