Na život a na smrt

Dvacet tři

Ten večer Thierry po chlapcích chtěl, aby se každý naučil zpaměti a bezpečně odříkat trasu jejich cesty. Jakmile to po pár nepovedených pokusech dokázali, k překvapení Pierra i Patricka po nich Thierry chtěl, aby mu to zopakovali ještě dvakrát.

"Dokud cestu nebudete znát lépe než svoje jména, nepustím vás domů." pravil vážně Thierry.

A tak se slunce skutálelo za obzor a kluci se snažili cestu bezpečně několikrát po sobě vylíčit. Museli se doplňovat, ale přeci jen to za chvíli zvládli. Thierry je pochválil, dal jim mapy a buzolu a řekl, ať jdou domů. Oba chlapce překvapilo, jak jsou unavení.

Patrick řekl:"To bych nikdy neřekl, jak dokáže být mluvení a přemýšlení náročné.

Pierre přikývl a pousmál se:"To ano. Bylo to náročnější než mnohé sledování kořisti."

Patrick s Pierrem také souhlasil, rozloučili se a každý kvapem zamířil ke svému domovu, aby ještě pomohl.

Catherine přivítala Pierra se smutným úsměvem, zeptala se, co probírali a pokynula mu, aby pomohl Jeanovi, který v blízkosti studny pral oblečení. Oba kluci se na sebe usmáli a Pierre Jeanovi přebral hromadu oblečení, vyhrnul si rukávy a začal prát.

Pár posledních volný dnů Pierra a Patricka nikdo nezatěžoval. Přesto kluci zamířili na lov a řekli si, že musí ulovit spousty kusů zvířat, aby pomohli vesnici a hlavně Claire.

Nakonec se podařilo. Kluci Claiře přinesli párek divokých kačen, které vylétly z nedalekého jezírka, několik zajíců a divokých králíků a dokonce i velkého a tlustého ptáka, kterého oba kluci neznali.

Claire jim oběma poděkovala: "Ani nevím, co bych si bez vás počala. Děkuju vám moc za to srnčí. Zítra ho aspoň využijeme."

"A k čemu?" zeptal se zvědavě Pierre.

Claire se smutně usmála:"Bude na vaše rozloučení. Hlavně oba přijďte. Bude to k večeru."

Nastala trapná odmlka. Nakonec Claire zase promluvila:" A kdy musíte odcházet?"

Oba kluci se na sebe podívali:"Thierry říkal, že za dva dny."

Claire smutně pohodila hlavou a tiše řekla:"Nevím, co si bez vás počnu."

Nakonec jim dala daleko víc peněz, než za ulovenou zvěř zasloužili. Oba kluci pohotově odmítali,ale Claire smlouvala až moc dobře, takže nakonec kluci odcházeli s plnou kapsou peněz.

Noc se přehnala jako bouře. Oba kluci nezamhouřili oka a byli unavení. Brzy nastal večer a kluci, i když neradi se spolu se svými rodinami vydali do hospody.

V hostinci bylo plno. Byla tam skoro celá vesnice, někteří museli dokonce sedět venku na studeném vzduchu. Nad ohněm se tam pekla srna a šťáva ukapávala s prskáním do ohně. Uvnitř bylo živo. Na stolech se leskly ošatky s čerstvým chlebem, Anne a Jeanne nosili pivo a spousty dalších pokrmů a pití. Hospodská Nicole zpocená za pultem zrovna krájela chléb, když oba chlapci vstoupili. Uprostřed hostince seděl starosta se svou ženou. Kluci si chtěli jít sednout na své obvyklé místo v rohu, ale Franck jim s úsměvem pokynul, ať jdou k nim. Kluci si rozpačitě sedli vedle starosty a Catherine, Renee, Jean a Sebastien zabrali místa u dalšího stolu. Renee brzy přinesla klukům ležáky:"Díky vám si dnes můžeme pochutnat na výborném srnčí. Je to skvělý úlovek."

Oba kluci přikývli a za chvíli všem u stolu donesla Jeanne a Anne výborný kus srnčí.

Kluci poděkovali a pustili se do jídla. Museli uznat, že je to opravdu výborné. Náhle se znovu otevřeli dveře a oba kluci zvedli hlavy. Stál v nich Thierry a s úsměvem na tváři dokulhal k čestnému stolu. Paní starostka Connie Thierrymu pohotově odsunula židli a Thierrym se s heknutím posadil.

Jakmile kluci dojedli, Thierry se k nim tiše naklonil a zašeptal:"Zkuste dnes zapomenout co bude a užívejte si dnešního večera."

Oba kluci radu poslechli a snažili se na zítřek nemyslet. Nešlo to úplně, ale přece jen se podařilo potlačit myšlení na zítřek. Pierre se zhluboka napil výborného ležáku a znalecky zamlaskal:"Jak to jen děláš Nicole."

Hospodská se jen usmála:"Každý musí mít svoje tajemství."

Brzy se setmělo a nastalo nepříjemné ticho. Ke klukům začali chodit sousedé a přáli jim hodně štěstí. Mezi posledními byla i jejich sousedka Marie:"Kluci, ať se vám daří. A jestli uvidíte mého manžela Paula, vyřiďte mu, že ho stále miluji. A ať se vrátí."

Oba kluci pokynuli hlavami. Toto přání už dnes slyšeli tolikrát, i když bylo velice nepravděpodobné, že by vůbec spatřili někoho z vesnice. Navíc už si skoro na nikoho nepamatovali.

Za Marií stál starostka a jeho manželka. Popřáli jim mnoho štěstí, povzbudili je a Franck dal oběma chlapcům pět zlaťáků.

Kluci poděkovali a pečlivě si peníze na cestu schovali. Jako úplně poslední se ke klukům přiblížil Thierry. Nemluvil. Na oba se dlouho a pronikavě díval a řekl:"Meče ani jiné zbraně by vám byli k ničemu. Stejně s nimi neumíte zacházet. Stejně mám ale něco, co se vám bude hodit."

Při těch slovech oběma klukům vtiskl do ruky dlouhé dřevěné hole.

"Jsou pevnější než dubové dřevo, budou se vám hodit na nerovné půdě i na obranu."

Oba kluci poděkovali a Thierry oběma klukům do rukou vtiskl pět dalších zlaťáků:"To máte ode mě. A slibte mi jednu věc. Že se vrátíte."