Na život a na smrt

Dvacet jedna

Byl slyšet praskot. Zvláštní praskot. Náhle se dostal do popředí. Praskot, který byl hlasitý a domáhal se pozornosti. Už nebylo slyšet nic. Byl tu ten praskot. Kde byl jeho zdroj? Zdroj? Co to je?

Pierre pomalu pootevřel zalepené oči. Ihned toho zalitoval, protože mu hlavou projela ostrá bolest. On ale chtěl znát zdroj toho praskotu. Za každou cenu. Chvíli neviděl nic. Unaveně znovu zavřel oči a znovu je pootevřel. Uviděl oranžovou. Jen oranžovou záři. Štípala do očí. Znovu ho rozbolela hlava a Pierre se opět ponořil do spárů bezvědomí.

Jakmile začal znovu vnímat ten praskot, cítil se o něco líp. Pokusil se otevřít oči. I když hlava bolela velmi ostře, nebylo to už tak zlé. Znovu uviděl oranžovou zář. Tentokrát si ale všiml, že zář se hýbe. Zamrkal a spatřil to, co chtěl vidět tak dlouho a co už tak dlouho neviděl. Zdroj praskotu pocházel z kamen. Hořeli v nich velké plamínky, které se lačně olizovaly po kamnech. Pierre zasténal a znovu zavřel oči.

Z odpočinku ho ale vytrhl zvuk. Něčí zvuk. Hlas:"Pierre?"

Ten hlas znal. Poznal ho okamžitě, ale nemohl si vzpomenout, komu patří. Chtěl spatřit tu osobu, která k němu mluví. Ale oči mu to nedovolovaly.

Po chvíli je pomalu otevřel. Spatřil, nejprve mlhavě, vousatou tvář.

"Tati!" chtěl zakřičet. Ale uvědomil si, že to není otec. Zamrkal a nad ním se vynořila dobře známá tvář. Nemohl si vzpomenout na jméno. Nechápal, proč se muž usmívá, ale oči se mu zamlžily. Zavřel oči. Ta hlava tolik bolela! Jakmile je znovu otevřel, vousatá tvář zmizela a objevila se tam nová. Mladá. Ale měla ve tváři spousty vrásek. Ale ne ze stáří. Z čeho? Ze starostí? Ze strachu?

Pierrovi hlavou probíhalo desítky otázek, ale na žádnou nedokázal odpovědět.

Zamrkal a všiml si dlouhých hnědých vlasů. Žena si usmívala, ale po tváři se ji kutáleli slzy. Spousty slz. Proč? Co se tu stalo tak smutného?

"Vítej zpátky, Pierre." řekla Catherine radostným hlasem.