Na život a na smrt

Třicet čtyři

Všem přeji nádherné a odpočinkové prázdniny! :)

Do města se dostali snadno, protože hlavní mohutná brána byla otevřená. Na hradbě stáli dva vojáci v brnění, další byli vidět za bránou. Pečlivě si dva mladíky přeměřovali pohledem. Většina z nich byla starších, nebyli to mladíčci jako v Maconu.

Na široké ulici bylo málo lidí. Zvuk z věže hlásil poledne a většina obyvatel města obědvala doma nebo v hostincích.

Pierre a Patrick překvapeně šli velkým městem a otáčeli se na všechny strany.

"Podívej!" zaklepal náhle Pierre Patrickovi na rameno.

Patrick se otočil a spatřil muže středního věku s velkým vousem. V ruce držel několik kožených knih.

Pierre se udivil:"To určitě není starosta vesnice!"

Patrick přikývl:"To je zvláštní."

O chvíli později na to ale oba mladíci zapomněli a dál se kochali velkým, pro ně neznámým městem. Okolo velké cesty stálo spoustu domů, většinou přízemních. Z komínů se kouřilo, vždyť bylo chladno.

Brzy oba cestovatelé spatřili velké náměstí. Uprostřed něho stála velká kašna, na které bylo spousty soch. Před domy na náměstí, které byly velice hezké na rozdíl od domů, které Pierre a Patrick zatím viděli, stálo spoustu stánků. A  u málokterého z nich stála nějaká osoba, většina z prodavaček byla na obědě.

Před Pierrem a Patrickem stála velká budova s onou vysokou věží.

Pierre se zeptal jedné postarší paní, která šla okolo:"Co je to?"

Paní se usmála, čímž odhalila žluté zuby:"Vy jste asi kluci z vesnice, že? Toto je přeci kostel!"

"A k čemu je?" zeptal se Patrick, kterému toto slovo nic neřeklo.

Paní se začala smát a odpověděla:"No zde se přece modlí lidé k Bohu, aby se nad námi smiloval a chránil nás."

Pierre ani Patrick stále nechápali, ale raději se dál na kostel neptali. Pierre jenom zmínil:"A k čemu je ta věc v té věži, která tam tak zvonila?"

Paní se znovu rozesmála:"Tak takhle už jsem se dlouho nepobavila! To je kluci zvon. Je velice velký a je z kovu. Uvnitř je taková palička, a když se zvon rozhýbe tak vždy udeří do toho zvonu. Vždy ohlašuje poledne a začátek mše."

Co je mše už se také mladíci raději neptali. Poděkovali paní a jakmile se vzdálila, Patrick se protáhl a usmál:"A teď by to chtělo nějaký pořádný oběd!"

Pierre otevřel dveře hostince, na který narazili nedaleko náměstí. Kluci hned ucítili pach potu, jídla a piva, jako v každé přecpané hospodě. Uvnitř byl hluk a bylo zde opravdu plno. Oba vyhladovělí kamarádi se protlačili mezi velkými těžkými stoly a snažili se najít nějaké místo v rohu, jak byli zvyklí.

Chvíli jim to trvalo, ale přesto brzy našli malý stolek akorát se dvěma židli ve stínu místnosti. Pierra překvapilo, že v hostinci bylo opět několik mužů a nebylo jich málo. Mezi ženskými hlasy byli znatelně slyšet, hlasitě se smáli a povídali.

Pierre a Patrick si sundali teplé kožichy, protože zde bylo opravdu teplo. Brzy k nim přiběhla paní staršího věku, která byla trochu při těle. Trochu je slabé slovo. Mile se ale na hochy usmála a upravila si černé vlnité vlasy mimo zpocené čelo:"Co to bude?"

"Co můžete nabídnout?" usmál se Patrick.

Paní odpověděla:"Dnes podáváme vepřové vařené maso na šťávě s čerstvým chlebem. Patrick přikývl:"Tak prosím dvakrát a ještě k tomu dva korbele vody.