Na život a na smrt

Šedesát jedna

Po obědě je nikdo nikam nehnal. Nikdo jim ale ani jasně nedal najevo, jestli mají volno, chlapci tudíž nevěděli, na čem jsou.

Rváč a Roland se tedy raději vydali na cvičnou louku, kde oddíly trávili vlastně nejvíce času. Nikdo tam však nebyl. Chlapci to vyřídili ostatním. Většina z nich pak zůstala ve stanu.

Ticho prolomilo hlasité odtrhnutí plachtoviny a Rváčův nadšený hlas:"Pojďte se podívat, něco jsem našel!"

Několik chlapců se na nadšeného kamaráda jen podívalo. Někteří však zamířili k východu a následovali Rváče. Rváč je vedl táborem a pobízel je k rychlejšímu tempu. Pierre se ujal Siláka, aby mohl zrychlit. Vedle Rváče šel Dion a těsně za Silákem dvojčata.

Pierre si všiml, jak si od statného chlapce udržují znatelný odstup. 

K překvapení mnohých se před nimi objevila čtvrť plná hluku. Zprava znělo bouchání a cinkání kladiv kovářů, vlevo několik mužů opravovalo boty.

Minuli dílny a před nimi se objevil veliký nízký podlouhlý stan. Vycházela z něj libá vůně, díky které chlapci poznali přítomnost kuchařů a kuchtíků. Ti nejspíš už připravovali večeři.

Obešli tento dlouhý stan a za ním se objevily rozlehlé ohrady.

"Páni!" uniklo Dionovi.

Stejně jako většina ostatních tu nikdy nebyl.

Ohrady vyplňovaly stáda krav. Vlevo hystericky kvokaly slepice, vedle nich ležely za dřevěným plotem tucty vepřů.

"To není to, co jsem vám chtěl ukázat!" vykřikl Rváč silnějším hlasem, než chtěl, když se za ním Pierre se Silákem a dvojčata zastavili.

Chlapci tedy pokračovali dál. Podle stoupajícího terénu mohl i krátkozraký Silák dobře poznat, že se blíží ke konci tábora.  Ležel přece v protáhlé nížině mezi malými kopci a městem. Rovina se táhla dál jen úzkým pásmem díky jezírku, od něhož nedaleko ležel stan našeho oddílu.

Ohrady za nimi brzy zmizely a chlapci se vyšplhali na vrchol kopce. Nepříjemně tu foukalo. Když však všichni spatřili to, co předtím Rváče tak udivilo, na nepříjemný živel zapomněli.

Pod nimi se na louce páslo spousty koní. Nebyla to však zvířata, která nedávno táhla povozy z Montargisu. Toto byli mohutní oři. Opravdoví váleční koně.

Chlapci mlčky sledovali důstojná zvířata. Většina z nich se pásla, jiní si jich všimla a s frkáním na ně zírala.

"Ti jsou krásní." šeptl Roch.

Pierre si vzpomněl na Siláka a vysvětlil:"Jsou tu nádherní koně. Nejspíš bojoví. Mají plné a naprosto přirozené rysy. Skoro všichni jsou černí."

"Ty jo!" podivil se vysoký chlapec.

"Je jich hodně." všiml si Pol.

"Řekl bych, že patří všem šlechticům a rytířům, co tu jsou." poškrábal se znalecky Rváč na bradě.

Koně tiše stáli, jen občas se ozvalo zaržání nebo zafrkání. Zvířata měla statná těla a dlouhé nohy. Hřívou i dlouhým ocasem odháněla otravný hmyz, který bude ještě několik dní ztrpčovat koním i ostatním zvířatům život.

"Netušil jsem, že je tu tolik urozených a vznešených lidí." prolomil ticho Dion.

Ostatní jen mlčky přikyvovali a pozorovali obdivuhodná zvířata. Po hodné chvíli se otočili a pomalu se vraceli zpátky.