Na život a na smrt

Čtrnáct

Děkuji vám za podporu. :-)
Chtěl bych jen říct věc, které jste si už jistě všimli. A to je vykání. Prosím vás vím, že se dřív rodičům vykalo! Neptejte se mě na to v komentech, chci to mít takhle, aby to bylo jednodušší na čtení. V příběhu také tykám proto, aby příběh nevypadal starobyle a staře, ale moderně a novodobě. Děkuji za pochopení. Moc se všem omlouvám za všechny chyby! Vím, že jich je strašně moc. Příběh ale píšu na mobilu ( k počítači se nedostanu) takže vím, že je tady strašně chyb. Moc se za to omlouvám a doufám, že kvůli tolika překlepům nepřestanete číst můj ne zas tak dobrý příběh. :)
Děkuji za pochopení a užijte si další část. :)

"To bude stačit." řekl Pierre a s heknutím položil kýble s vodou na zem.
Patrick, který teď lil vodu z kýblů do velkého sudu se usmál.
Jean si oddychl: "Konečně." a protáhl si ramena.
Pierre nalil vodu ze svého kýble do malého sudu, který byl v místnosti.
Kluci vodu lili do dvou sudů. Jeden stál venku ve stínu domu. Druhý malý byl ve světnici na pití a oplachování.
Pierre se usmál: "Patricku, děkujeme moc!"
Patrick kývl: "Rád jsem vám pomohl."
"A nechceš tu zůstat na oběd?" zeptala se Catherine, která seděla na židli a krájela chleba od Patricka na oběd.
Patrick se zamyslel:"Byl bych rád. My nic uvařeného nemáme." řekl Patrick.
Catherine napadne:"Tak běž i pro Renee. Dnes toho máme dost."
Patrick se usmál:"Moc děkujeme. Půjdu za mamkou."
"Já půjdu s tebou." vykřikl Pierre zvenku.
Patrick se usmál:"Dobře.
Jean mezitím položil jeden ze svých kýblů na zem vedle malého sudu. Voda se už do žádného sudu nevešla:"Já ti mami zatím pomůžu s obědem." vykřikne.
"To budu ráda. Maso už je skoro uvařené, můžeš ho ale dochutit."
"Tak mi jdeme." křikne Pierre z venku.
"Dobře." odpoví Catherine a dál krájí chleba.
Pierre s Patrickem vyběhnou po cestě směrem na náměstí.

"Catherine, moc ti děkuju za pozvání. Nevím, co bych si bez tebe počala." řekla Reneee, která spolu s ostatními seděla u stolu a jedla skvělé maso.
"Přátelé si mají pomáhat. Víš, kolikrát jsi ty mě pomohla?"
Renee se usmála a opět se zakousla do výborného teplého masa:"Opravdu dobrota. Skvěle uvařené a skvělý kus masa."
Catherine se usmála: "Za to poděkujte Pierrovi."
Pierre se usmál a kousl do kusu chleba.
"Opravdu moc děkujeme." řekl Patrick a opřel se o židli.
Catherine, Patrick a Renee seděli na židlích. Pierre a Jean na přitažené posteli. Sedělo se na ni pohodlně, ale byla moc nízká. Přesto si i Pierre a Jean moc pochutnali.
"Opravdu moc děkujeme. Bylo to výborné." řekla Renee a odložila dřevěnou lžíci do misky.
Catherine se usmála: "Vždyť jsme toho zas tak moc neudělali."
Renee se taky usmála a zvedla se ze židle. Uchopila do ruky misku, ale Catherine ji zadržela: "My to umyjeme."
Renee se usmála a pobídla Patricka, který se taky nerad zvedl od stolu a naposledy se podíval na Pierra.
"Děkujeme. Mějte se krásně." vyslovila ještě Renee a s Patrickem po boku zamířili k domovu.
Catherine, Pierre a Jean za nimi mávali a usmívali se. Všichni měli dobrou náladu.
"Tak kluci, prosím umyjte ty misky. Já budu muset jít nakoupit nejnutnější věci."
Kluci přikývli a společnými silami začali v malém soudku z vodou umývat špinavé misky.

Catherine se vrátila ve chvíli, kdy už kluci leželi na postelích a nevěděli co dělat. Jakmile ale spatřili matku s dvěmi velkými taškami, jak se potácí ve dveřích, vyskočili a tašky převzali. Catherine se usmála a protáhla si záda. Pak s žertem řekla:"Nakonec to vyjde na stejno. Budu stejně ztuhlá a budou mě stejně bolet záda a břicho jako vás po tahání vody."
Oba kluci se usmáli a začali z tašek vytahovat různé kusy masa, nějaké koření, novou košili a spoustu dalších věcí. Většinu jídla narovnali do skříňky, která sloužila jako spíž a zbytek nechali ležet na stole. Samozřejmě často nikdo nenakupoval. Asi jen jednou za dva měsíce byla tato akce s velkým nákupem.
Catherine si neslyšně povzdechla a ze své sukně vytáhla půl luisidoru na stůl. Mince se točila na stole až zůstala stát na opačné straně.
Pierre si ustarané sedl na židli vedle matky a zeptal se:"Zbylo málo peněz?"
Catherine přikývla a tiše řekla: "Z devíti luisidorů, které jsem na nákup brala zbyla jen tato mince."
Pierre se zamračil. To nebylo dobré. Za pár dní se mají už opět odevzdávat daně a Cellierovi neměli ani luisidor. Pak smutně řekl:"Budeme to muset s Jeanem stihnout našetřit. Začnu tím, že ráno začnu lovit."
Catherine se pousmála a zavrtěla hlavou: "Ne. Začneš tím, že půjdeš Thierrovi posekat zahradu."
Pierre se usmál a vyskočil ze židle:"Hurá!" vykřikl jak malé dítě.
Catherine se na něho také usmála. Měla radost, že Pierre má radost.
"Co se stalo?" zeptal se překvapeně Jean, který vyběhl zvenku.
Catherine se na něho usmála:"Půjdete pomoct Thierrovi."
Jean se usmál:"Super. Bude tam i Sebastien?" zeptal se.
Catherine odpověděla:"Myslím, že ano. I Patrick."
Pierre se usmál:"To bude dobrý."
"Můžeme už jít?" zeptal se netrpělivě Jean.
Catherine přikývla:"Ano, Thierry vás očekává."
Oba kluci si rychle oblékli svoje staré, od slámy špinavé oděvy, Pierre si přes rameno přehodil tašku a vyšli.
Catherine za nimi mávala a usmívala se.