Na život a na smrt

Padesát

Neuvěřitelně si vážím vaší podpory! Děkuji Vám, že jste se mnou zůstali i přes mou neaktivitu.

Jo a ještě něco. Je to opravdu neuvěřitelné, ale právě jsme dosáhli půl stovky kapitol! A to jen díky Vám...

Je také neuvěřitelné, že čirou náhodou tak dlouho očekávaný příchod našich hrdinů do výcvikového tábora vyšel právě na tento jubilejní díl!

Výcvikové středisko bylo dobře schované za pásmem travnatých kopců. Proto také až na poslední chvíli naši dva poutníci spatřili ten les nevysokých stanů. Táhl se až k protějšímu kopci a vlnil se spolu s terénem. 

Pierre a Patrick, kteří teprve v posledních dnech svého života spatřili velká města a nové krajiny, nyní stáli vedle sebe a mlčky pozorovali to množství stanů, které se leskly v odpoledním slunci.

"Podívej." řekl tiše Pierre a ukázal Patrickovi město jakoby shrbené za tím množstvím stanů. Mělo nižší hradby než Orléans nebo Paray-le-Monial, i přesto ale působilo jakousi skrytou silou.

Chlapci mlčky stáli a jen, bez sebemenšího pohybu, hleděli na záplavu stanů a vlajek, které se třepotaly v mírném větru.

Ani jednomu se nechtělo dolů. Věděli, že jakmile seběhnou tento mírný kopec, vše, co bylo, je nenávratně pryč.

Pomalu se na sebe podívali a hledali v sobě navzájem oporu. Věděli, už po tolikáté, že jako dvojice jsou silnější, než kdo jiný. Věděli, že se znají na tolik dobře, že by si s klidným vědomím svěřili své vlastní životy.

Ano, své životy. Tuto myšlenku, která se jen mihla kolem, chlapci chytili a uvědomili si, že je skutečně pravdivá.

Oba chlapci se na sebe pousmáli. Věděli, že oběma právě v hlavě probíhají stejné myšlenky.

Pierre se zhluboka nadechl, Patrick pohodil brašnou a svorně ostrým krokem vyrazili z travnatého kopce dolů.

Míjeli první stany. Ihned si všimli rozdílů. Některé totiž byly malé, podobné těm, které si s sebou chlapci přinesli, jiné byly na tolik velké, že se v nich pohodlně dalo stát.

Mnohé byly bílé, jiné šedé. Několik jich šlo i do hněda, jiné barvy se tu však nevyskytovaly.

V táboře však bylo podezřele prázdno. Tu a tam se někdo mihl nebo se objevil ve stanu, žádné tlačenice mladíků tu však nebyly.

Pierre a Patrick se na sebe mlčky podívali, mírně pokrčili rameny a pomalu se vydali dál.

Tábor se zdál nekonečný. Pierre ani Patrick vlastně nevěděli, kam mají jít, kde mají svůj příchod nahlásit.

V nevědomosti ale nemuseli zůstávat dlouho. Patrick spatřil hnědý stan, jiný než doposud viděli.

Ze strany, odkud chlapci přicházeli, byl otevřený, místo vchodu se ale rýsovala velká dřevěná deska, která uzavírala vchod do stanu. Za ní stál muž menší postavy skoro holohlavý. Pichlavýma očima si prohlížel příchozí.

Pierre a Patrick k němu opatrně přišli.

"Jména!" řekl ostře malý muž až chlapci nadskočili.

Skoro dva dny neslyšeli víc, než své vlastní hlasy, šumění stromů a občasný zpěv ptáků.

Cizí hlas jim připadal hlasitější a pronikavější, než ve skutečnosti byl.