Na život a na smrt

Sedmdesát šest

Díky za Vaší podporu! Už je to jen pár kapitol do konce a já jsem vděčný, že tu jste stále se mnou! :)

"Urazili jsme takovou vzdálenost, že bychom za nedlouho mohli spatřit moře." vyslovil svůj názor rytíř Paul.

Bylo to možné. Na dohled se třpytila stále řeka Somma, armáda tudíž stále postupovala na sever.

Jako by naschvál po těch slovech armáda zastavila.

Muži se po sobě překvapeně dívali, v nevědomosti ale nemuseli zůstávat dlouho. Brzy se rozezněly stříbrné tóny a kolony se pohnuly doprava.

Před nimi se zvětšovalo mohutné koryto řeky a vojáci s vrzáním mostů přecházeli.

Noc přečkali těsně za řekou, hned následujícího dne dorazili ke dvěma mohutným lesním masivům.

Kolony se zastavily dříve než obvykle, slunce ještě bylo nad obzorem.

Všichni se připravili na odpočinek, nedaleko vojáků pobíhaly na louce stovky bojových koní.

Patrick se vydal ztichlým táborem. Byl pověřen, aby našel pana Thomase. Už jim totiž došli veškeré zásoby a mladíci měli hlad.

Něco mu náhle řeklo, aby se skrčil. Zmizel tedy v trávě mezi ležící vojáky. Rozhlédl se kolem a zamračil se. Nevěděl, co ho přimělo skrýt se, ale předtuchu nikdy nebral na lehkou váhu. Nic podezřelého ale neviděl.

Pak náhle pohlédl ledabyle na nedaleký les. Proti světlejší noční obloze spatřil tři siluety, které právě usedli do trávy.

Nevěděl, co ho k tomu přimělo, ale zvedl se a pomalu se k siluetám vydal.

Když byl od nich na doslech, ubezpečil se, že se nedívají jeho směrem a ulehl do trávy.

Tři muži, nebo spíše mladíci, jak poznal podle hlasů, byli podezřele daleko od posledních ležících vojáků. Zarazila ho i tmavá hromada vedle nich. Netušil, co to je.

Patrick ležel a nastražil uši, aby přes vítr zaslechl tiché hlasy.

"Takže dnes večer." zašeptal jeden.

"Máte vše potřebné?" ozval se jiný.

Patrick se zamračil. Cosi s tónu mladíků mu říkalo, že se tu děje něco nekalého. Ne snad, že by šeptání bylo podezřelé, avšak v hlasech zaslechl i něco jiného. Nejspíš zastřený strach.

"Škoda, že nemáme koně." 

"Vždyť by jen nadělali spoustu hluku. Takhle to bude lepší. Už se mně tu nechce trčet. Armády se přibližují a v té chvíli, kdy se setkají, tu rozhodně nechci být."

"Dám si večeři." zvýšil hlas jiný a stoupl si.

Druhá silueta ho ale strhla k zemi:"Ticho!"

Patrickovi přejel mráz po zádech. Podle toho okřiknutí poznal majitele toho hrubého hlasu. Nasucho polkl a modlil se, aby mladíci nešli směrem k němu.

Zdálo se ale, že setrvají na místě.

"Klidně Angličanům prozradím naši polohu, jen abych se zachránil. Abychom se zachránili." dodal spěšně poslední větu ten uprostřed, když se na něj druzí dva nazlobeně otočili.

To ale Patrick neviděl. Raději ulehl zády úplně na zem, a tak už rozhovor jen slyšel.

 Teď už ale víc nepotřeboval. Opatrně se zvedl a sledoval pozorně siluety.