Na život a na smrt

Čtyřicet devět

Pierre vstal dříve než obvykle. Bylo chladné podzimní ráno a chlapec se vyhrabal z nízkého stanu. Pohlédl na tichý sousední stan, ve kterém nejspíš ještě spal Patrick.

Pousmál se a ohnul se pro luk. 

Sám totiž asi před hodinou skončil hlídku a už nechtěl Patricka budit.

Nemohl si pomoct, ale už prostě musel vyrazit na lov, i když jídla bylo ještě dostatek. Tiše se pohyboval mezi stromy a sledoval nejbližší okolí, zvláště blízkost hustých keřů a malých paloučků, kterých tu bylo víc než dost.

Patrick se převalil a zachumlal se ještě víc do teplé deky. 

Věděl, že už je světlo, ale nechtělo se mu stávat. Kam spěchat!

Otevřel však oči, když uslyšel, jak se nedaleko tábořiště ozývají opatrné kroky. 

Příchozí se nejspíš snažil jít tiše, ale napadané listí mu v tom moc nepomáhalo.

Patrick v duchu zakňoural a proti své vůli roztáhl plátno stanu. Zamračil se, když spatřil přicházejícího Pierra.

"Proč děláš takový rámus? Vždyť jsme mohli spát..."

Větu ale nedopověděl, protože, když si všiml, co menší chlapec drží v ruce, zeširoka se usmál.

"To bude až na oběd." řekl rázně úspěšný lovec a nenechal tak Patrickovi prostor v hádce.

Patrick přikývl a s podivným pocitem sledoval, jak Pierre schovává malého divokého králíka a dlouhou veverku do brašny.

Nasnídali se u příjemně teplého ohně, uklidili tábor tak, jak na to byli zvyklí a vydali se na cestu. Na poslední, jak řekl Patrick.

Člověk by řekl, že to ani nejde, ale chlapci šli opravdu ještě pomaleji než včerejšího dne. Povídali si, jako by se roky neviděli a Patrick až podezřele často zastavoval, aby zkontroloval pomocí buzoly směr.

Krajina se změnila až k poledni, kdy řídký les řídl ještě víc a před mládenci se objevily velké louky s ostrůvky stromů.

Spíše s háji, jelikož stromů v tomto útvaru bylo jen asi dva tucty.

Chlapce velice překvapilo, ale i potěšilo, když vyšli z řídkého a holého lesa a nepříjemná mlha se před nimi roztáhla. Náhle začalo chlapcům do obličeje svítit mdlé slunce, které jen dopomohlo k dobré náladě.

Naši poutníci šli pomalu a obezřetně po rozlehlé louce. Kromě stromových hájů se brzy objevily mírné kopečky, jež aspoň mírně bourali nudnou a stálou rovinu.

"Kdy už bude oběd?" zeptal se už po několikáté Patrick.

Pierre se až s podezřelým zájmem zahleděl na háj stromů napravo od něj, aby před kamarádem skryl letmý úsměv.

"Brzy." odpověděl úsečně.

Při dalším dotazu, který následoval jen okamžik po chvilkovém tichu, to už Pierre nevydržel a vyprskl smíchy:"Patricku, chováš se jak malé děcko!" pronesl mezi vlnami smíchu.

Vybuchl ještě víc, když spatřil Patrickův zkroušený výraz, až podezřele podobný hladovému a nespokojenému batoleti.

Pak už to Patrick také nevydržel a přidal se k příteli.

Pierre se s úsměvem díval, jak jeho starší kamarád sleduje maso pečící se nad malým ohněm. Z králíka odkapával tuk a při každém opakujícím se zasyčení v ohni to lákavě zavonělo.

Celé okolí, i nevelký háj za chlapci, brzy naplnila líbezná vůně. Pomohlo tomu zvlášť ostré koření a sůl.

Patrick splnil svůj úkol rychle. Zněl nakrájet chleba a zbytek zeleniny. Nyní už ale dlouhý čas jen seděl naproti Pierrovi a s nedočkavostí sledoval pečeni.

Pierre otáčel pevným klackem, na kterém byl vykuchaný králík nasazen.

Bylo na něm vidět skvělé a znalecké opracování, díky němuž králík vypadal, jakoby byl v celku. Kůže a maso zůstali, v zemi už ale byli zahrabány vnitřnosti a větší kosti.

Patrick s vděčností a strachem, aby snad ani kousek lahodného masa nespadl na zem, přijímal od Pierra kouřící se jídlo.

Mlčky jedli. Ticho rušilo jen obvyklé venkovské mlaskání a tichý větřík kličkující mezi nedalekými stromy háje.

Maso i chléb zmizeli překvapivě rychle, chlapci jen seděli a hladili si spokojená břicha.

Pak uklidili ohniště a pomalu se vydali dál.

Během odpoledne se několikrát zastavili, dělali soutěže se šiškami či oblázky, anebo zápasili jak s holemi, tak jen holýma rukama.

U všech těchto aktivit mile svítilo sluníčko, které bylo čím dál tím víc jasnější a jasnější a chlapci se netěšili, až zase zajde. Zima se blížila a oni věděli, že už tu bude za chvíli.

Avšak i když se zatáhlo, dobrá nálada je neopustila. Což bylo jen dobře. Prostě a jednoduše se snažili užívat si posledních volných chvil.

Poslední dny chlapci sledovali, že se příroda mění. Už opravdu málokdy zaslechli ptáčka či jiné zvíře. Všichni živočichové, ba i rostliny se schovávali před nastupující zimou. Horečně hledali poslední zásoby a chtěli se co nejvíc najíst.

Chlapci neustále mysleli na Thierryho, díky kterému měli pohodlné hole. Pomáhali jim nejen zdolávat terén, ale používali je i k zápasům. Dokonce se s nimi cítili i daleko víc v bezpečí. Jakoby jim Thierry spolu s holemi poslal i kus svého pracného mládí, kdy byl skvělý voják.

Nezapomněli také na své rodiny, přátele i kamarády.

Pierre zvlášť v posledních dnes myslel na Chantal, na mámu a hlavně na Jeana.

"Snad se jim daří dobře." pronesl jednou tiše a smutně Patrick a Pierre smutně pokýval hlavou.

Věřil, že Jean by nikdy Catherine nenechal na holičkách, a že pomáhá celé vesnici zvládnout těžké časy.

"Kdo ví, kdy to skončí."  pomyslel si během odpoledne Pierre a zahleděl se do dáli před sebe. Stále však viděl jen tu stejnou krajinu: dlouhé louky, ostrůvky stromů a malé kopečky.

"Asi jdeme až moc pomalu." pronesl náhle s úsměvem Patrick a vytrhl Pierra z myšlenek.

Pierre se podíval na staršího kamaráda:"Určitě. Kdybychom šli jako obvykle, už bychom tam  byli."

"Ale! Vždyť není kam spěchat!" máchl rukou Patrick a upravil si brašnu.