Na život a na smrt

Sedmdesát tři

Namáhavý odpolední výcvik náhle přerušil hlas přicházejícího rytíře Paula.

Chlapci si udiveně stoupali z vlhké trávy cvičné louky a poslouchali rytířova slova.

Dokonce i rytíř Marc, který si se svým kolegou nerozuměl, teď stál a se svraštěným obočím naslouchal.

"Následující rozkazy nesu přímo z velitelského stanu. Je na čase vyrazit na západ a spojit se s armádou Jeho výsosti."

Mladíci stáli a překvapeně po sobě házely opatrné pohledy. Měsíce výcviku a těsné blízkosti s oddílem teď mělo vystřídat něco plně jiného?

"Připravte se, sbalte stany i všechny věci. Zítra vyrážíme." dokončil zprávu rytíř a spěšným krokem se vydal k rytíři Marcovi, až se rozeznělo těžké brnění.

"Slyšeli jste, trénink končí." zasáhl rytíř Marc do následujícího zmatku, kdy mladíci nevěděli, co dělat.

Devátý oddíl se stejně jako ostatní vydal ke svému stanu.

Nikdo nemluvil, samotná atmosféra mluvila za vše.

U jejich domova se zastavili a mlčky pozorovali ten velký stan. Vítr si hrál se vchodovou plachtou a mladíci tak mohli vidět i dovnitř, kde se povalovali deky a veškeré věci chlapců.

"Tak se do toho dáme." hlesl Patrick, stále se upřeně díval na stan.

Chlapci si sbalili osobní věci včetně zbraní a vynesli si je ven.

Patrick se mimoděk podíval na oblohu, naštěstí bylo jasno, takže je snad v noci nezastihne déšť.

Potřásl hlavou, aby odehnal ponuré myšlenky, a spolu s Claudem, Rváčem a Stínem se vrhl do zničení dřevěné podlahy.

Šlo to těžko, mladíci si spokojeně uvědomili, jak tehdy odvedli skvělou práci.

Jakmile však byla dřevěná prkna naskládaná v nevelkém povoze, ta nejtěžší práce byla hotová. Chlapci strhli látku stanu a pečlivě ji smotali. To už je však volal jakýsi muž na dřívější večeři.

V jídelně bylo výjimečně úplné ticho. Všichni si hleděli jen vlastní misky a hltali maso. Nikdo nevěděl, kdy přijde další jídlo, proto to hamižné jedení.

Chlapci pečlivě vyškrabali misky do poslední kapky mastné šťávy a vydali se zpět ke  stanu. Tedy k tomu, co z příbytku zbylo.

Do setmění se jim povedlo vše uklidit, na vlhké trávě si nechali jen deky, kterými se na noc přikryjí.

Patrick poprosil Didiera a Rolanda, aby našli pana Thomase. Potřeboval zjistit, jestli jim přidělí nějaké zvíře, které bude schopno povoz táhnout.

Chlapci se vrátili, až když byla úplná tma. Vypadali ale spokojeně.

"Tak co?" zeptal se Patrick.

"Vypadá to, že k nám dovedou jednoho z oslů. Prý se máme o povoz postarat během cesty sami." odpověděl Roland a Didier přitakával.

Patrick se na kamarády vděčně usmál a tiše se s nimi vydal na místo, kde ještě nedávno stál prostorný stan. Teď tu však na zplihlé trávě polehávali mladíci.

"Je to zvláštní, být tu a nevidět náš příbytek." zašeptal Didier, aby nerušil polospící chlapce.

Patrick se smutně usmál. Stejná slova už mu vězela v mysli hodnou chvíli.

"Teď už ale pojďme spát, čekají nás namáhavé dny." pokynul Rolandovi a Didierovi vysoký chlapec a spolu s nimi se vydal najít deku.