Na život a na smrt

Sedm

Omlouvám se za dlouhé nevydání básně ani příběhu. Jsem opět nemocný a teprve teď mám sílu napsat další krátkou čás. Omlouvám se za chyby. Děkuji vám za vaši podporu. :-)

"Bum! Bum!" ozývalo se střídavé dopadání sekyr do mrtvého dřeva.
"Bum! Bum!" Pierre s Jeanem byli neúnavní. Teď už v kuse sekali přes hodinu.
"Bum! Bum!" Catherine se objevila znenadání u kluků a nabízela jim teplou kaši. Kluci vděčně celí propocení složili sekyry a i s mámou si sedli na trávu a popojídali kaši.
Catherine byla moc ráda, že má tak ochotné kluky. Teď si uvědomila, že všechny děti z vesnice jsou ochotné. Na to měla určitě jejich vesnice štěstí. A tohle je rozhodně velké štěstí.
Všichni tři pomalu jedli- neměli kam spěchat. Dřevo kluci nasekali asi na půl týdne, pokuď bude zima a Catherine jim chtěla dopřát volno. Kluci to ale netušili.
Catherine dojedla první a nenápadně pozorovala kluky, kteří ještě pořád trošku námahou oddechovali a řekla:"Na zbytek večera si udělejte volno."
Kluci náhle ožili a jednohlasně poděkovali. S ještě větší chutí než předtím dojedli zbytek kaše a umyli misky i s maminčinou ve studni.
Byla už tma, když je domyli .Catherine Pierra s Jeanem zavolala domů. Jean už musel jít pomalu spát. Když už byl v posteli, Pierre s Catherine seděli u stolu. Catherine položila svoje ruce na Pierrovi. Jeho ruce už byly dávno větší, než ty její. Podívala se Pierrovi do očí a cítila živý i příjemný Pierrův dech. Vnímala jeho krásné zelenomodré oči, které se vpíjely do těch jejích a ptaly se jí. Cítila Pierrovi velké prsty a mozoli na jeho rukách. Otevřela pusu a šeptem mu řekla:"Aby jsi to věděl, mám z tebe velkou radost. Vždy jsem doufala, že budeš jako Daniel. Moje přání se mně vyplnilo. Dnes jsi odvedl spoustu těžké práce. A s úsměvem. Měl bys vědět, že jsem na tebe moc pyšná." řekla mu se slzami v očích.
Pierre se usmál. Pohotově obešel stůl a objal Catherine. Spolu takhle byli hodnou chvíli. Nevěděli jak dlouho. Ale pro ně to nebylo důležité. Tento okamžik se nedal ničím narušit.
Pustili se zrovna když se ozvalo tiché klepání na dveře. I když to bylo velice potichu, oba sebou škubli. Pierre rychle přešel ke dveřím. Venku stál Patrick. Usmál se na Pierra.
Ten mu úsměv opětoval a pozval ho dál. Catherine se také usmála, když spatřila Patricka a polohlasem řekla:"Ahoj Patricku! Co tě k nám přivádí takhle večer?"
Patrick se šibalsky pousmál a zeptal se Catherine:"Teto, nemohli by jsme jít s Pierrem do hospody?"
Catherine překvapeně otevřela pusu:"A co tam? Opít se?" zeptala se s žertem.
Patrick se usmál a zakroutil hlavou:"Ale ne. Thierry bude vyprávět opět nějaký příběh. Prosím pusť Pierra!"
Catherine se usmála:"Ale jistě že ano!"Dnes si to zaslouží." řekla a mrkla na Pierra.
Pierre, který se zatajeným dechem rozhovor poslouchal se usmál na matku:"Děkuji ti mami. Moc!"
Catherine přikývla a usmála se:"Ale ať jste brzy doma! Nikde se potom už netoulejte!"
Oba chlapci přikývli a s dobrou náladou se se skřípěním kamenité cesty rozeběhli do hospody.
Brzy byli na náměstí. Pierre se teď s úsměvem zahleděl na ve tmě vyčnívající obrys starého a malého domu. Ten dům stál mezi radnicí a hostincem. Byl to dům Thierryho, nejstaršího a zřejmě nejchytřejšího muže z vesnice. Nikdo nevěděl, kolik mu přesně je, ale většina tipovala rozhodně přes sedmdesát. Thierry byl bývalý voják, který bojoval v nějaké neznámé válce. Bojoval v jedné z nejsilnějších gard. Vyprávělo se, že má dokonce i nějaké vyznamenání. Všechno toto napovídá tomu, že Thierry musel být výborný voják. Bohužel ale v jedné z bitev přišel o nohu a nemohl dál sloužit jako voják. Byl tedy asi jediný slavný ve vesnici.
Pierre s Patrickem otevřeli společně dveře hospody, které jako jedny z mála nevrzaly.
"Ještě se nezačalo. Stihli jsme to!" šeptem a s úlevou řekl Patrick Pierrovi. Ten se taky usmál a spolu si sedli vedle sebe na židle k ostatním. Hospoda nebyla moc velká, ale na Viriatské poměry rozhodně velká byla. Dveře které kluci otevřely byly velké. Za nimi hned tři dřevěné schody dolů. Pod nimi se rýsovala místnost hospody. Po místnosti byli náhodně rozmístěné dřevěné kulaté stoly a malé dřevěné židle. Jakmile se vešlo do dveří, na první pohled byl vidět pult. Udělaný z hutného tvrdého dřeva. Na pultu byl vždy sud s pivem, který hostinská točila. Pivo zde bylo na poměry Viriatu dobré a když tu ještě byli muži, vždy po práci sedávali právě v hospodě a popíjeli dobré nadýchané pivo. Pierre občas také chutnal když mu hostinská Nicole zadarmo trošku dala. Celkem mu to chutnalo. Napravo od hlavních dveří vedly na konci místnosti malé staré dřevěné schody do druhého patra, kde byly čtyři malé pokoje na ubytování . Pokoj se skládal ze dvou nebo z jedné postele s teplou dekou a z malé skříňky.
Vedle Patricka a Pierra už seděli Anne a Jeanne. Nicole měla jednu dceru. Anne. Jeanne byla dcera Jeromeho, který byl krejčíř. O Jeanne se starala Nicole a s Anne vyrůstali.
Byla zde i kovářka Brigitte. Její muž Henri byl urostlý a svalnatý a toto řemeslo zvládal. Brigitte ale stěží zvládala po svém muži toto řemeslo převzít. Briggite měla dvě děti. Jako Catherine. Chantal a Fredience.
Fredienc byl naopak od Thierra nejmladší z vesnice. Byli mu teprve tři roky. Brigitte má velké štěstí, že jí pomáhá Chantal. Bez ní by se asi neuživili. Chantal pomáhala Brigitte s Frediencem. I s prací.
Vedle ní seděla Chantal, krásná, jako vždycky. Když uviděla kluky, usmála se na ně. Bylo komické, jak se jí oba kluci snažili co nejlépe na kontaktní pozdrav odpovědět. Chantal se zřejmě povedlo Fredience rychle uspat. Poslední kdo tu byl, byla Claire. Usmála se na Pierra. Pierre si vzpomněl na krásné ráno s ní a zašel k ní. Pošeptal jí do ucha:"To mléko bylo báječné." Claire se na něho usmála a přikývla. Pierre spokojený sám se sebou se vrátil na místo.
Byla tu samozřejmě i hospodská Nicole, která právě čepovala pivo Thierrovi. Thierry byl otočený zády k ostatním. Byla vidět jeho už skoro holohlavá hlava. Jeho zbytek stříbrných vlasů se ve světle svíček třpytil. Byla vidět jeho zdravá noha. I ta druhá, která jakoby záhadně končila pod kolenem. Thierry se jednou rukou opíral o svoji oblíbenou bukovou tmavou hůl. Byl oblečený jako všichni ostatní. Že byl slavný, neznamená, že je bohatý.
Brblání v místnosti náhle utichlo. Thierry se s pivem v ruce dobelhal k židli, naproti ostatním. Odložil pivo na malý stolek před ním a svoji hůl opřel o svou židli. Jeho hnědé tmavé oči se vpíjely do každého z přítomných. Postupně se na všechny díval. Pierrovi se zdálo, jakoby v hospodě stál obrovský balvan napětí.
Po krátké chvíli, která Pierrovi připadala jako věčnost se Thierry rozhovořil. Nejprve pomalu. Měl melodický a hluboký dobře poslouchající hlas:"Určitě vás všechny zajímá, proč zde byli ti vojáci." na chvíli se odmlčel:"Abych pravdu řekl, nevím to. Ale vsadím se, že se to do tří dnů dozvíme."
Ostatní si ulevili. Na tohle všichni čekali. To, že zde dnes byla skupina vojáků se rozkřiklo rychle jako požár. Za necelou hodinu to věděla celá vesnice. Všichni ale věděli, že Thierry má skoro vždycky pravdu, takže se to brzy dozví.
Pierrovi připadalo, že celý rod z vesnice Viriat je náchylný na překvapivé události. Všichni jsou zde nedočkaví.
Thierry po chvíli šumu způsobené ostatními pokračoval:"To ale není téma dnešního večera. Dnes vám povím přesnější informace o jedné důležité bitvě. Všichni ji znáte. To ta bitva otřásla naším obyčejným životem. Byla to bitva u Sluys."
Thierry byl velice chytrý. Asi jednou za měsíc se takto někteří z vesnice shromáždili v hospodě a poslouchali Thierrovi většinou pravdivé příběhy. Thierry jako bývalý skvělý voják dostával hlášení o všech větších bitvách a bitkách. I když už nebyl ve službě. Proto měl přehled v celé zemi.
Thierry pokračoval:"Jak jistě víte, bitva u Sluys se uskutečnila před čtyřmi lety. V roce 1340. Byl to začátek Anglické války s námi, s Francií." nemluvilo se mu moc dobře. Napil se pořádně piva a utřel si pusu hřbetem ruky. Pokračoval:"Bitva se odehrála v Nizozemí. Na moři. Byly tam veškeré bojové francouzské lodě. Anglie zaútočila na francouze. Začala krutá námořní bitva. Anglie měla k dispozici dvě stě padesát lodí. Francie jen málo nad dvě stě. Morálka Francouzům rychle ubývala. I proto, že Anglické armádě velel samotný král Eduard III. Francouzům veleli dva naši dobří admirálové. Huch Quiéret a Nicolas Béhudat. Jsou to stateční a chrabří generálové. Sám jsem je znal." vyprávěl Thierry a opět si přihnul ze džbánu. Podíval se opět na všechny dychtící posluchače a pokračoval:"Francouzi se až moc brzo a rychle začali stahovat. Angličané je pronásledovali a po malých skupinkách rozdrtili. Oba admirálové nepřežili. Škoda jich. Málo mužů stihlo utéct zpět. Zbytky lodí byly zajmuty i s posádkou. První velké vítězství Angličanů. Anglickým vojákům naneštěstí pro nás musela rychle přibýt morálka a někteří se již určitě nemůžou dočkat na další sladké vítězství." Thierry se opět odmlčel, ale k překvapení všech ne kvůli láhvi piva. Hluboce si povzdechl:"Myslím, že nemáme šanci." přihnul si z láhve:"Ztráty byly obrovské. Byl to masakr na moři. Angličané ztratili přinejmenším devět tisíc mužů. Také velice velké. Ale ty naše přečísly všechny mrtvé za posledních padesát let. Skoro dvacet tisíc mužů."
Všichni se rozhovořili. Pierre se jen mlčky,  se suchem v krku a s vykulenýma očima podíval na Patricka. Ten se tvářil podobně.
"Kdo z Francouzů přežil, utekl do Francie. Anglie si oddechla. Bála se, že když zaútočí na Francii, Francie by se mohla pokusit o invazi do Anglie. Francouzské loďstvo bylo ale rozdrceno a zničeno. V roce 1340 po bitvě u Sluys jsme měli jen pár desítek lodí. A to malých lodí na obranu Francie. Eduard III. se takto již nemusí stahovat do obranné pozice. Ví, že boje se budou odehrávat na francouzském území a on bude moci jen útočit." odmlčel se. Všichni pochopili, že už je konec. Bylo ale nadále ticho. Všichni přemýšleli nad tím, co jim dnes Thierry řekl.
Thierry náhle dodal:"Muži umírají. Bojí se. Na nikoho už není spolehnutí. Máme jen jednu naději. Jen jednu naději." povzdechl a upřel svůj zrak, soustředěnost, vnímavost, sílu, atmosféru a celou svou lidskost na Pierra a Patricka. Ti vduchu zalapali po dechu a zůstali sedět, jako přimrazení.
A Pierre ještě dlouho potom, co odešel z hospody, dlouho potom co konečně usnul myslel na poslední Thierrovy věty. A usnul s nimi na rtech.