Na život a na smrt

Čtyřicet tři

Moc vám děkuji za vaši podporu! Bez ní by totiž tento příběh ani nemohl vzniknout...

Jak si užíváte každý den díl? Já tedy moc, konečně můžu psát a neomezuje mě čas. Takto bych to bral pořád! :)

Všem vám přeji krásný zbytek prázdnin!

Strážník se podrbal za uchem. Pak mírně zívl. Na hlídce stál už čtyři hodiny a byl unavený.

Rázoval po dřevěných deskách na hradbách stále dokola a dokola.  V ruce držel kopí a u opasku mu visel krátký meč. Helmici neměl a místo těžkého brnění nosil jen brnění z pevné kůže, na něm drátěnou košili.

Znovu zívl. Všude už byla tma a i na velké město jako Orléans se už nějakou chvíli rozprostíralo všude ticho. Obloha byla zatažená a foukal silný nepříjemný vítr.

Strážníkovi bylo chladno. Těšil se, až ho za nedlouho někdo vystřídá.

"Další nudná noc." pomyslel si, otočil se a rázoval zase zpátky. Pod ním mírně skřípalo tvrdé dřevo.

Na chvíli se zahleděl na velký mlýn za hradbou, který teď stál přímo pod ním. Vedle velké stavby slyšel zvuk vody. Věděl, že právě tam teče Loira. Za mlýnem ve stínu stála další mohutná stavba, což byla stodola. 

Voják znovu zívl a otočil se. V dálce před sebou uviděl na hradbách temnou siluetu. Věděl, že to je další strážník. Pokynul mu rukou na pozdrav, temná silueta pozdrav opětovala. 

Když se ale voják znovu otočil a mírně usmál, nespatřil už, jak temná silueta kvapně vyhazuje lano za hradby. Silueta zmizela stejně tak, jako před chvílí hozené lano.

Voják se protáhl a opřel dlouhé kopí o kamennou hradbu. Bylo zbytečně těžké a strážníkovi přišlo jako naprosto zbytečné. Těšil se do postele a myslel jen na teplé jídlo a duchny.

Ledabyle sledoval město, zvláště úzké uličky, kde často leželi žebráci. V nízkých dřevěných domcích tu bydleli tovaryši a řemeslníci. Měšťané si mohli dovolit honosnější dům blíž středu města.

Pak se podrbal na zátylku a otočil se. A náhle z něj všechna únava opadla. Za hradbami spatřil temnou siluetu z pochodní v ruce. Stála nebezpečně blízko velké stodoly.

"Hej! Co je to tam!" křikl a z hrůzou sledoval, jak se neznámý blíží ke stodole. Zřejmě si ho vůbec nevšímal.

Voják jen sledoval jak silueta pomalu otevřela malé postranní dveře a vklouzla dovnitř. Brzy postava kvapem vyšla a utíkala pryč.

Voják neznámého ztratil z očí a sledoval, jak ze stavby začíná vycházet pronikavý dým.

Teprve až se objevily plameny, voják si uvědomil, co sleduje a zakoktal:"Hoří."

Poté slovo zopakoval hlasitěji:"Hoří!"

Netrvalo dlouho a na úzkých ulicích se objevilo spousty postav. Všichni opakovali to slovo, které jim tak nahnalo strach.

Požár vždy znamenal velké nebezpečí. Proto se všichni rozběhli směrem k bráně.

Samotný voják se po hradbě také rozběhl k bráně a křičel:"Otevřít bránu! Otevřete ji!"

Dole pod bránou stáli dva vojáci a nechápavě na běžícího vojáka zírali. Nebezpečí požáru se k nim totiž ještě nedostalo.

"Tak otevřete ji!" zakřičel naštvaně voják.