Na život a na smrt

Dvacet šest

Do Maconu dorazili dříve, než čekali. Spěchali, ale i tak již třetí poledne spatřili vesnici. Byla daleko větší než Polliat. Ležela v malém údolí a kolem ní protékal malý potok. Díky němu se zde vesnice postavila. Již z dálky bylo vidět na okraji malé mlýnské kolo. Vesnice byla uspořádaná jinak než Viriat nebo Polliat. Uprostřed bylo náměstí a domy byli kolem něho postavené do kruhu.

Jakmile Pierre s Patrickem přišli blíž, spatřili dva ozbrojence, kteří využili říčky a na malém mostku hlídali.

"Stát!" zastavil je strohý hlas vousatého muže. Vedle něho stál druhý muž. Byl mladý a měl světlé vlasy. Oba vojáci drželi v rukách kopí a u pasu měli silné palice.

"Co chcete!" zeptal se voják znovu.

Pierre a Patrick byli překvapeni, že oba vojáci byli jen o pár let starší než oni.

Pierre konečně dostal vhodná slova: "Chceme se na dnešek ubytovat v hostinci. Zítra zase odejdeme."

"Kam máte namířeno." řekl stejně tvrdě muž, který zřejmě velel posádce, která v Maconu byla.

"Jdeme do Montargisu."

Vousatému muži zasvitli oči a druhý muž řekl:"Jak to dokážete." 

Měl vysoký hlas a Pierre usoudil, že je mu tak stejně jak jemu.

Pierre, který měl teď dopis u sebe, ho vytáhl z torny a předložil ho staršímu vojákovi.

Voják, stejně jako stařík, kterého potkali v Polliatu, samozřejmě neuměl číst, ale jakmile spatřil pečeť a podpis krále, okamžitě ustoupil mladíkům z cesty a vyzval je:"Běžte."

Pierre a Patrick kývnutím poděkovali a vstoupili na dřevěný mostek.

"A nedělejte žádné problémy." ozval se vousatý muž.

Pierre se pousmál. Tohle si zřejmě neodpustí žádný voják, který je členem posádky v městě nebo větší vesnici. I kdyby bylo Pierrovi a Patrickovi osmdesát a byli by s vojákem nejlepší přátelé, strážce by si tuto větu stejně neodpustil.

Pierre a Patrick procházeli vesnicí. Na rozdíl od Polliatu tu bylo živo. Možná to bylo tím, že do Polliatu přišli až po setmění.

Na náměstí stála největší budova vesnice. Hostinec. Spolu s domem, který byl u mlýna byl jediným patrovým domem. Na náměstí bylo živo. Bylo tu spousty lidí a jak si Pierre uvědomil, byly tu trhy. Kupci se překřikovali a chtěli upozornit na svoje zboží. Pierre s Patrickem se po sobě podívali a kývli na souhlas. Jídlo jim už došlo a lovení chtěli nechat až na později. Pierre koupil dvě velká červená jablka a Patrick bochník chleba. Schovali si jídlo do zásob a vydali se k hostinci. Oba už se po tolika dnech těšili na teplé jídlo.

Hostinec byl úplně jiný než ve Viriatu. Byl větší a místo za pultem bylo také daleko větší. Všude byl kouř a smích. Bylo tu plno. Každý si chtěl dopřát dobrého oběda a blonďatá děvečka měla co dělat, aby každému něco nabídla.

Něco tu chybělo, říkal si Pierre. Ale co?

"Chybí tu muži." jakoby Patrick četl Pierrovi myšlenky.

Pierre přikývl.

A opravdu. Všude tu bylo nějak prázdno. Proto se také všichni divili, když spatřili dva mladíky, kteří otevřeli dveře hospody.

Pierre a Patrick si sedli do rohu. Za chvíli k nim přišla zpocená hezká děvečka a usmála se na kluky:"Co si dáte? Máme tu čerstvé jehněčí s chlebem."

Kluci se na sebe podívali a přikývli. Patrick řekl:"Taky by jsme si rádi zamluvili pokoj."

"Na kolik nocí." usmála se slečna.

"Na jednu noc." odpověděl Pierre.

"Naobědváme se a projdeme si vaši krásnou vesnici." usmál se Patrick.

Děvečka se na něj usmála a řekla:"Dobrá, řeknu mamince, aby vám povlečení připravila až na večer, ano?"

Patrick přikývl a děvečka odešla. Pierra trochu bodlo u srdce, že se slečna usmála na Patricka a ne na něj. Náhle postřehl, že žárlí a rychle tu myšlenku zahnal.

Za chvíli jim děvečka donesla krásně vonící jídlo. Oba kluci se hltavě pustili do jídla. Jehněčí bylo krásně měkké a šťavnaté. Jakmile dojedli přišla k nim stejně upocená hospodská, nejspíš matka krásné slečny:"Co si dáte dál. Máme tu skvělou kávu."

Kluci přikývli na souhlas. Kávu ještě nikdy neměli a chtěli ji ochutnat.

Hospoda se pomalu uvolňovala. Po poledni šel každý po své práci a za chvíli Pierre a Patrick seděli v hostinci skoro sami. Zajímavé bylo, že v hospodě netočili pivo. Když se na to Patrick zeptal, hospodská odvětila:"Tady ženy moc pivo nepijí a kdo by si ho dal jiný?"

Kluci tomu porozuměli a dál se raději nevyptávali. Káva byla výborná. Pierre ani Patrick nic tak dobrého nikdy neměli. Oba se na sebe podívali a pochopili, že jim oběma chutná stejně dobře. Zaplatili za jídlo a rovnou i za noc a procházeli se po vesnici. Bylo tu celkem živo. U domků byli slepice, kozy a ovce, občas zahlédli i nějaké prase a za vesnicí se pásli krávy, které hlídali děti.

Cestou si Pierre s Patrickem doplnili v potůčku vodu a šli se podívat na mlýn. Mlýn byl opravdu malý, ale na využití zřejmě stačil.

Jakmile si prohlídli vesnici, vydali se do blízkého lesa a řekli si, že budou trénovat. Ke stromu si odložili věci zaujali postoj a s holemi se do sebe pustili. Hole byli opravdu pevné a i po souboji nebyli vidět jediné stopy poškrábání.

První souboj vyhrál Patrick díky své síle. Pierre se naštval a přemýšlel, jak nad Patrickem vyzrát.  Patrick se usmíval a čekal na Pierra uprostřed mýtiny. Pierre se k němu přiblížil. Patrick po něm sekl seshora a Pierre uhnul. Chtěl zasadit Patrickovi ránu do kolena a již v úskoku máchl holí po Patrickově noze Patrick odkryl výpad svou holí a ohnal se po Pierrově hlavě. Pierre se skrčil a trefil Patricka do holeně. Patrickovi uniklo zakňourání a chytil se za holeň. Pierre toho využil, zahodil hůl a složil Patricka na zem.

Vítězoslavně se usmál a pomohl Patrickovi na nohy. Patrick se tvářil překvapeně:"Dobrá práce."

Zbytek odpoledne rychle utekl a oba kluci, zpocení a unavení se vydali zpátky do vesnice.

"Hrozně mě bolí nohy." postěžoval si Patrick.

"Co mám říkat já! Po tom tvém posledním úderu mě bolí mezi žebry." vykřikl Pierre.

Patrick se usmál. Dloubnutí holí do žeber muselo Pierra opravdu bolet.

V hostinci už bylo zase plno. Bohatší dámy si přišli na večeři a Patrickovi se opět začali sbíhat sliny.

Pierre jakoby cítil jeho myšlenky mu řekl:"Dnes se navečeříme z toho, co jsme si koupili. Peníze nám musí vystačit až do Montargisu.

Patrick neochotně přikývl. V tom se u nich objevila hostinská a vedla je po dřevěných schodech do jejich pokoje.

Pokoj byl opravdu kvalitní. Naproti dveřím bylo velké okno z výhledem na náměstí. V případě se i díky němu mohlo dobře vyvětrat. Prostěradla byly čisté a voněly, matrace byly měkké.

Patrick se s úsměvem na jednu z postelí rozvalil a spokojeně si oddechl. Po několikadenním trávením noci ve stanech přišli měkké a pohodlné matrace v hod.

"Potřebujete ještě něco?" usmála se na Pierra hostinská.

"Ne děkujeme. Hezký večer." odpověděl Pierre.

Paní přikývla a odešla. Pierre si také lehl na postel. Po chvíli si spolu s Patrickem sedli a vybalili čerstvý chléb se zbytkem sušeného masa.

Jakmile se pustili do jídla Patrick se neovládl a postěžoval si:"To jehněčí ale bylo lepší."