Na život a na smrt

Třicet devět

Zdravím vás u nového dílu! :)

Potřeboval bych vaši pomoct. Název tohoto příběhu Na život a na smrt mně nepřipadá úplně správný a přesný. Byl bych moc rád, kdybyste mně do komentářů napsali vašeho názory a návrhy, jaký by měl mít tento příběh název.

Děkuji za každý návrh! :)

A teď už si jen užijte pokračování cesty našich dvou mládenců!

Po nečekaném setkání se naši oba cestovatelé rozhodli, že si chvíli odpočinou a setrvají na místě. 

Ve vzduchu byla cítit zvláštní atmosféra. Napětí nejen mezi oběma kamarády. To, co prožili se nedalo srovnat s ničím, co zatím zažili. Ani s nemocemi, útokem rozzuřeného kance nebo útokem nebezpečných vlků.

Během večera mezi sebou chlapci moc nemluvili. Oba mlčky seděli u ohně a jedli. Nedívali se na sebe. Pierrův i Patrickův pohled směřoval do malých plápolajících plamínků.

Po jídle Patrick zalezl do stanu. Pierre zůstal u ohně, teď byl na řadě s hlídkou on. Seděl opřený o kmen stromu a pozoroval obdivuhodný malý oheň. Na nohou měl položený dlouhý napnutý luk a v ruce svíral tmavý šíp.

Ráno se probudilo s překvapivým chladem. Tráva se zbarvila ranní rosou a při každém sebemenším větříku se ze stromů snesla záplava barevného listí, kterého už teď leželo na zemi spoustu.

Oba mládenci si navlékli teplé vesty a pustili se do úklidu tábora. Občas prohodili nějaké to slovo, ale nálada na nějaké dlouhé povídání nebyla.

Odešli až po poledni. Na místě, kde ještě před chvílí stály stany se Pierre a Patrick rychle naobědvali a pokračovali v jejich dlouhé cestě.

Tušili, že již za několik dní by měli spatřit velkou řeku Loiru, která je bezpečně zavede do velkého města Orléans.

"Na to město jsem zvědavý." utrousil Patrick a podíval se na menšího kamaráda.

Pierre se díval pořád do země, ale mírně přikyvoval.

"Moc si neumím představit větší obydlenou oblast než  Paray-le-Monial." zašklebil se Patrick.

"Skoro třikrát větší." doplnil Pierre a zvedl zrak.

Chvíli bylo zase ticho. Jen nepříjemný vítr kazil zvláštní atmosféru.

"Jsi v pořádku?" přerušil živel Patrick a ustaraně se podíval na shrbeného kamaráda.

"Ale jo." odpověděl Pierre tiše.

Moc přesvědčivě to ale neznělo.

Poté bylo opět ticho. Patrick nevěděl, jak kamaráda potěšit nebo povzbudit.

"To co si zažil si neumím představit. Opravdu! Ale nevím, jak bych ti mohl pomoct. Moc bych chtěl!" pronesl nakonec Patrick s pohledem upřeným na shrbeném Pierrovi.

Chvíli to vypadalo, že Pierre nebude reagovat. Za chvíli však zvedl hlavu a podíval se s mírným úsměvem na většího kamaráda:"Pomůžeš mě tak, že budeme takoví kamarádi jako doposud. Nenecháme se ničím zviklat ani rozdělit."

Patrick se pousmál a mlčky podal Pierrovi ruku, kterou menší chlapec pevně stiskl.

Od této chvíle se rozproudila konverzace plná úsměvů a zamyšlení. Chlapci byli velice rádi, že se navzájem mají a zvláště v takovýchto těžkých chvílích se můžou podržet.