Na život a na smrt

Sedmdesát dva

Družinou projelo němé, ale jasně viditelné zajásání, když Gaston upozornil na blížící se Amiens.

Pierre tiše vydechl a s úsměvem sledoval, jak muži před ním náhle v sedlech pookřáli.

I Julien vypadal znatelně spokojen, i když několikadenní jízdu na koni zvládal o dost lépe než Pierre.

Všechny ale překvapilo, když nedlouho poté lučištník skupinu zastavil a obrátil se k ní:"Do tábora se nebudete vracet. Potřebuji, abyste zůstali v okolí a měli oči i uši otevřené."

Koně zafrkali, mnozí střelci odvrátili pohled.

"Budete ve dvojicích. Tak, abyste kdykoli mohli další dvojici požádat o pomoc. Každému z vás dám mapu okolí. Nebuďte jinde, než vám řeknu!" mluvil Gaston a přejížděl pohledem po každém ze svých mužů. Důrazně a zřetelně vyslovoval každé slovo, potřeboval od střelců naprosté pochopení.

"Jen dva z vás doprovodí mě a vážené šlechtice zpátky do tábora." dodal, jako by jen tak ledabyle a nedivil se, když se před ním objevil les rukou.

"Vy dva jste byli první, pojedete s námi. Vy ostatní zatím sesedněte, já vám rozdám mapu, buzolu a instrukce."

"Opravdu s tím umíš zacházet?" zeptal se tiše Julien kamaráda.

Pierre se usmál a sevřel buzolu v ruce. Před chvílí se jich na to lučištník ptal a Pierre rychle na otázku kývl. I přesto ale Julien vypadal nedůvěřivě.

"Používali jsme ji s Patrickem cestou do Montargisu." vysvětlil, aby mladíka uklidnil a pečlivě nástroj i mapu schoval za sedlo koně.

Gaston se s nimi rozloučil. Před tím, než nasedl na svého statného vraníka, pozorně pohlédl na Pierra a pak kývl. Ostatní sledovali, jak pět mužů mizí za kopcem. Pak naskočili do sedel a každý se vydal do oblasti, kde měl setrvávat.

Odpolední letní slunce zastihlo dva jezdce uprostřed tiché krajiny.

Nejspíš neměli naspěch, jeli pomalým tempem a pečlivě sledovali okolí.

Při bližším pohledu bychom zjistili, že to jsou muži. Vlastně ne, takřka ještě chlapci.

Ten vpravo měl na hrušce sedla zavěšený dlouhý luk a toulec. Držel volně opratě a sledoval blížící se pásmo lesa.

Druhý měl přes hrušku přehozený menší, ale objemnější toulec, za ním se rýsovala těžká kuše.

Pierre instinktivně sáhl dozadu. Oddechl si, když zjistil, že stan je na správném místě ve smotané dece.

Po tak dlouhé době, kdy cestovali s celkem třináctičlennou družinou se najednou cítili osamělí.

"Už tam budeme." přerušil ticho rušené jen zpěvem ptáků a dusotem kopyt koní Julien. Pečlivě se díval do mapy, z mapy na okolí.

Pierre kývl a pobídl Rivala k rychlejšímu tempu.

Když opustili družinu, zamířili ihned k toku řeky Sommy. Když tehdy vyjížděli z Amiensu do La Rochelle, oba se divili, že tak blízko tábora teče taková mohutná řeka.

Napojili koně i sebe, doplnili vodu v čutorách a opláchli se. Proud nebyl moc silný, mladíci s ním tedy nemuseli bojovat.

"Je sucho." prohodil Julien, když napájel Hurikána.

Teď už teplo díky osvěžení zvládali lépe, pomohla jim k tomu i oblačnost zakrývající ohnivý kotouč slunce.