Na život a na smrt

Pět

Děkuji vám za vaši podporu. :-)
(Na obrázku je Patrick)

Hned, jak se Pierre dostal do místnosti, do nosu mu vletěla vůně upečeného pečiva. Nasál příjemnou vůni pečiva a rozhlédl se po místnosti. Pekárna byla na Viriatské poměry velká. U zadní stěny vévodila místnosti velká pec a vedle ní po obou stranách velký pult. Před pultem byla malá výloha s různými druhy pečiva. Od pravého rohu vedla opět malá chodbička do opravdu malého jednoho pokoje, kde Patrick s maminkou bydleli. Pokoj byl opravdu maličký, Pierre už tam samozřejmé několikrát byl.
U pultu stála Pierrovi dobře známá postava Patricka.
Patrick zrovna válel těsto a přidával ze sáčku mouku.
"Ahoj." řekl Pierre.
"Čau." otočil se Patrick a se špinavýma rukama se na něho usmál.
"Jdu ti pomoct. Co potřebuješ udělat?"
Patrick se usmál:"Děkuju moc. Zrovna teď nevím, kam dřív skočit. Mamka šla do krejčovství pro svoje nové kalhoty."
Pierre se usmál, vyhrnul si košili k lokti a zeptal se:"Kde mám začít."
Patrick odvětil:"Prosím tě zrovna teď potřebuju z pece vytáhnout jednu várku pletýnek."
Pierre přikývl, rychlým krokem došel za pult k Patrickovi k peci a vzal si ochranné rukavice. Jak pec otevřel, ven vyšel obrovský oblak páry a Pierre musel na chvíli uhnout.
"Jo a mimochodem, mamka byla moc ráda za tu veverku. Už se bála, že dnes zase nic nebude na oběd." řekl s úsměvem Patrick.
"Byla fakt dobrá!" dodal za sebe.
Pierre kývnutím poděkoval a vytáhl z pece dva plechy voňavých pletýnek.
"Dej je prosím tě tam vlevo na okraj pultu."
Pierre se podíval tím směrem, kam Patrick ukazoval a přikývl. Donesl plechy tam a pak spolu s Patrickem začali dělat dlouhé rohlíky. Patrick byl v tomto opravdu mistr a zatímco se Pierre plácal s jedním rohlíkem, Patrick už měl udělané čtyři.
"Tohle se nikdy nenaučím." pomyslel si s úsměvem Pierre a musel si nabrat další hrst mouky.
Spolu si s Patrickem povídali, co za tu dobu, co se neviděli dělali a za chvíli se znovu otevřely dveře pekárny a vešla matka Patricka Renee.
"Ahoj Patricku." řekla a podívala se po místnosti:"Jé ahoj Pierre. Jseš hodný. Moc děkuju za ten oběd. Byl skvělý."
Pierre přestal v práci, usmál se a řekl:"To byla maličkost."
Renee ale odvětila:"Ale nebyla! Pro nás to byl sytý a dobrý oběd."
Pak se na chvíli odmlčela, sundala tašku z ramena a pokračovala:"Kluci prosím, dokončete ty rohlíky a pak vám určím další práci."
Pierre i Patrick mlčky přikývli, Renee se usmála a s těžkou taškou šla do obytné části domu.
Pokračovali v práci nejméně půl hodiny. Za chvíli měli všech pět plechů křupavých rohlíků. Patrick zavolal matku a ta se překvapeně podívala na upečené rohlíky:"Jé!" spráskla ruce a překvapením chvíli nemohla mluvit. Pak jen řekla:"Jste šikovní kluci. Překvapili jste mě. Zasloužíte si přestávku. A každý si můžete vzít jeden rohlík."
Kluci měli radost, že Renee má radost a vyběhli s rohlíkem v ruce ven. Sedli si na schody vedoucí do pekárny a s přivřenýma očima pozorovali slunce, které bylo skoro v nejvyšší poloze. Spokojeně uždibovali ze skvělého rohlíku a slyšeli ptáky a poslouchali šumění stromů. Vnímali teplo, které jim vniklo do celého těla. Vnímali již už celkem teplý vítr, který jim rozfoukával vlasy. Po chvilce odpočinku se vrátili dovnitř.
Renee je přivítala od pultu, který právě mokrou hadrou utírala. Jak vešli kluci, usmála se na ně a věnovala se dál své práci.
"Mami?" řekl nerozvážně Patrick. Kluky něco napadlo a teď chtěli plán uskutečnit.
Renee poznala rozvážný hlas a s usmáním se na oba podívala. Dnes měla opravdu dobrou náladu:"Ale copak kluci. Co by jste chtěli?"
Patrick s Pierrem se po sobě podívali a Patrick začal:"Nemohli by jsme na podvečer pro všechny děti upéct buchty?" vyhrkl.
Renee se s překvapením na oba podívala a chvíli přemýšlela:"Tak dobře. Ale nejdřív potřebuji, aby jste ještě upekli dvacet pecnů chleba do hostince."
Kluci nadšené přikývli:"Ano mami klidné. A s čím můžeme buchty udělat?" zeptal se nadšeně Patrick
Renee se zamyslela a řekla:"Buďto s mákem, ten je ve spížce a nebo s povidlím ten je támhle u vody." ukázala na spíž a na kbelík s vodou vedle níž stálo povidlí.
Kluci přikývli, Renee odešla do obytné místnosti a kluci se dali do zadělávání těsta na chleba. Patrick všechno trpělivě Pierrovi vysvětlil, až Pierre úplně vše pochopil.
Po chvíli začali tvarovat velké pecny chleba. Pierre je rovnal na připravený plech a dával je do pece. Společně jim šla práce rychle od ruky. Za nedlouho měli všech dvacet pecnů udělaných a dokonce jeden navíc, který byl pro Renee. Patrick ji zavolal a pak se s Pierrem se zatajeným dechem dívali na Reneeini reakci. Ta si kousla do vonícího chleba a blaženě si oddechla:"Tak dobrý chleba už jsem opravdu dlouho neměla. Jste šikulky. Teď, jestli chcete, se můžete dát do těch buchet. Kluci se s chutí a rychlostí pustili do práce a těšili se, až budou moci dětem nabídnout voňavé buchty.
V celé vesnici bylo zvykem, že navečer měli všechny děti volno. Tedy skoro vždycky. Tak se děti z celé vesnice mohli setkávat a pokaždé hrát jiné hry. Pierre se na dnešní setkání moc těšil.
Spolu s Patrickem se teď snažil co nejpečlivěji udělat tvar buchty a dát do ní mák nebo povidlí. Patrick už nosil hotové výrobky do pece a s Pierrem začali dělat další várku.
Renee se za nimi přišla podívat a pochválila je za krásné buchty. Řekla jim, že si jednu zamlouvá.
Pierre s Patrickem měli vše napočítané: pro každého dvě buchty a jednu pro Renee.
Za chvíli se už poslední plech s buchtami pekl v peci, kluci si umyli ruce a utřeli po sobě pult.
Patrick dal všechny kromě jedné buchty do velkého šátku. Renee si přišla brzy pro buchtu a rozplývala se nad výborným těstem a křupavým povidlím ještě víc, než nad chleby. Pochválila je a řekla:"Utíkejte už kluci za ostatními. Přijdete pozdě."
Kluci se nenechali dvakrát pobízet. Sundali si široké bílé zástěry a Patrick s buchtami pod bundou utíkal spolu s Pierrem ven.
Opravdu už tam všichni byli. Ve vesnici Viriat bylo celkem osm dětí.
Všichni seděli na náměstí a usmáli se na příchozí chlapce. Nápadná dvojice byli samozřejmě Jean se Sebastianem, který měl hnědočerné vlasy a byl velice hubený. Dál tam byla Chantal. Pierre nečekal, že tu bude. Byla to dcera kováře a měla ještě jednoho mladšího bratra: Frederica, který byl nejmladší z celé vesnice a byli mu teprve dva roky. Ten tu samozřejmě nebyl. Pierre se ale divil, že tu Chantal je, protože většinou nepřišla: musela se o Frederica starat. Chantal bylo šestnáct. Tedy stejně, jako Pierrovi. A hlavně byla velice krásná. Její hnědé plavé vlasy jí rámovaly zelené oči. Byla hubená a měla pronikavý milý úsměv, při kterém vždy Pierrovi přejel mráz po zádech.  Pierre se usmál, když ji uviděl. A poslední dvojice tu byla Anne a Jeanne. Anne měla jedenáct a byla dcera hospodské. Byla to veselá dívka. Jeanne bylo dvanáct. Byla dcera krejčíře. Ale matku jako jediná z vesnice neměla. Umřela jí při porodu. Naštěstí, když musel krejčíř Jerome odejít do války, hospodská Nicole byla ochotná se o Jeanne starat. Jeanne byla na rozdíl od Anne mlčenlivá a pomalá. Bylo, ale zvláštní, že spolu si rozuměli.
Sebastien nasál nosem vzduch:"Co to cítím. Jakoby tu byly nějaké voňavé buchtičky." usmál se.
Patrick se usmál. Před ostatními mlsnými dětmi neměl šanci buchty skrýt. Vytáhl je zpod bundy a rozbalil šátek. Všichni blaženě vydechli. Některé ruce se už začali po buchtách natahovat, ale Patrick byl naštěstí s Pierrovou pomocí dost rychlý schovat buchty zpátky. Řekl:"Bez práce nejsou koláče. Nejdřív si musíme domluvit, co budeme hrát. Všichni se zahloubali a přemýšleli. Patrick jako nejstarší měl na všechny, dokonce i na Chantal obrovský vliv.
Po chvíli se radostným dětským hláskem ozvala Anne:"Co takhle schovávanou?" Všichni souhlasně přikyvovali. Jean se zeptal:"Ale kde?"
Všichni se opět zapřemýšleli a všechny překvapilo, když se ozvala Jeanne:"Co takhle v ostrůvkovém lese?"
Ozvaly se souhlasné výkřiky a Patrick zavelel:"Tak jdeme. Kupředu!"
Všichni se rozeběhli a Pirre v běhu zakroutil hlavou a byl překvapený, jak může mít Patrick na všechny takový vliv. Bylo to tak samozřejmě už dlouho, ale teprve teď o tom Pierre zapřemýšlel. "Má vliv i na Chantal." napadlo náhle Pierra a trochu na svého přítele žárlil a záviděl mu. Brzy ho to ale přešlo, když se podíval před sebe a zjistil, že už jsou mimo vesnici.
Ostrovní les byl les, přes který dnes Pierre s Patrickem utíkali po lovu.
Děti ho nazvali jako ostrovní les proto, protože byl velice malý a byl do šišatého kruhu. Proto ostrov.
Za chvíli ho uviděli. Byl u dětí oblíbený, protože byl malý a přehledný. Rodiče ho také schvalovali, protože byl na dohled střech domů a vpravo od lesa se klikatila větší cesta. Děti, teď už sprintem, se rozeběhli k lesu. Nejrychlejší byl samozřejmě Patrick, v závěsu za ním sprintoval Pierre. Pak byla malá mezera a za ní běželi bok po boku Jean a Sebastien a snažili se jeden druhého předběhnout. Skoro vedle nich běžela Chantal, která byla na holku hodně rychlá. Pak další mezera a za ní Anne s Jeanne.
Patrick s Pierrem první doběhli k lesu a těžce oddechovali. Za chvíli tu byli všichni a oddechovali. Jakmile se dechy všech uklidnily, Patrick řekl:"Teď půjdeme na louku a dáme si ty buchty. Všichni naráz ožili novou neznámou silou a poklusem běželi na louku, která byla vedle lesa, mezi vesnicí a lesem. Všichni si polehali a posedali do trávy a Patrick s Pierrem doprostřed kruhu rozbalili ještě pořád teplé a hlavně vonící buchty.
"Každý má dvě." řekl skoro zbytečně Patrick, sám si dvě vzal, popošel dál a svalil se do trávy. Ostatní si také pochvalovali na buchtách a mockrát je klukům chválili.
Nastala chvíle odpočinku a všichni najezení se svalili do trávy a zvesela si povídali.
Po chvilce odpočinku Patrick náhle vykřikl:"Kdo bude poslední v lese pyká!"
Všichni se zvedli a utíkali k lesu. Pierre zakopl o skrytý krtinec a spadl. Zaklel, zvedl se a jako poslední doběhl k lesu. Vybral se strom jako pikola a Pierre měl za úkol počítat do šedesáti. Hrálo se po celém lesíku.
Pierre si zakryl oči o paži a opřel se o kmen stromu:"Jedna, dvě, tři..." začal počítat a slyšel dusot nohou, jak všechny děti utíkali do svých skrýší:"Dvacet, dvacet jedna..." počítal dál a vnímal silný vítr, který se mu opíral do zad.
Počítal, až napočítal do šedesáti a otočil se po lese. Překvapivě nikoho neviděl. Udělal první dva kroky a rozhlížel se po houští a nahoru do stromů.
Ušel dalších pár kroků a prohlížel každý úkryt:"Asi zaběhli někam dál do lesa." pomyslel si Pierre.
Náhle zůstal stát u jednoho vykotlaného stromu, jako by zmrzl. Otevřel pusu a zíral na cestu vedle lesa. Šlo tam osm mužů. Osm vojáků, kteří pochodovali směrem k vesnici.