Na život a na smrt

Čtyřicet šest

V místnosti bylo šero. Jen v jednom z rohů na malém stolku svítila malá skomírající olejová lampa.

Malým prostorem se tu ozývaly tiché, ale spěšné zvuky.

Po místnosti se válely kusy oblečení a na posteli stála malá nenápadná kožená torna. Vedle ní stál menší muž s hrubými tmavými vousy. Bylo vidět, že strniště na bradě není často upravované, nemělo však nijak podezřele dlouhou délku.

Muž měl krátké tmavé vlasy a jeho malé černé oči propichovaly vše, na co se podíval. Spěšně cpal potřebné věci do torny a nakonec z postele sebral velký nadutý kožený váček. Prohlédl si ho, potěžkal a pak přiložil do torny. Poté pevně svázal utahovací řemínky, hodil si tornu na rameno a vyrazil z pokoje. Dveře nechal otevřené.

*

"No a tak jsem se dostal sem do Orléans. Jak jsem říkal, jsem tu už nějakej pátek." vyprávěl Astor.

Patrick odvrátil oči sloup. Od té doby, co sem přišli uplynula už vcelku dlouhá, pro ně nekonečná doba. A celou tu dobu jejich spoluvězeň nezavřel pusu.

"A víte, co je na tom nejlepší?" usmál se čtyřicetiletý muž a odhalil tím žluté zuby.

"Že už zmlkneš?" nadhodil Patrick. Zaúpěl, když Astor zavrtěl hlavou.

"Ne. To ne. Že tady mám konečně přátele! Posledního mýho spoluvězně odnesli před týdnem. Šel odtud hrozně rád a vřele se se mnou loučil. A vlastně nevím proč." zamračil se Astor.

"Musíme něco udělat!" obrátil se Patrick na Pierra. Využil krátké příležitosti, kdy Astor přestal mluvit a zamýšlel se nad odchodem bývalého spoluvězně.

Pierre pohlédl příteli do očí. Viděl v nich pevné odhodlání.

"Co můžeme dělat?" zeptal se. "Vždyť i kdybychom přes všechny ty stráže utekli, oni by nás nejpozději u hradeb chytili, a pak by už s námi byl krátký proces! Takhle máme alespoň šanci, že chytí pravého žháře."

"Problém ovšem je, že hospoda U Kováře pomalu krachuje." skočil dvěma chlapcům do řeči Astor.

Neměl to ale dělat, jelikož Patrickovy nervy měly své meze. Rychle se podíval na muže schouleného v rohu a rychle se k němu vydal. Pierre to mlčky sledoval.

"Co chceš dělat?" zaskuhral Astor, při pohledu na rozzlobeného statného mladíka.

"Myslím, že bys chvíli mohl přestat mluvit. A docílím toho jen jedním způsobem. Když..." Patrick se zarazil na začátku věty a rozmáchl se levačkou po čelisti Astora. Ten nečekal vývoj událostí a jen malátně zakňoural, když Patrickova pěst vedená celým trupem přistála na určeném místě. Pak se jen sesunul do rohu a podezřele zmlkl.

"Už bylo na čase." zabrumlal Pierre.

Patrick se obrátil a zazubil se:"A to nebyla pravačka! Kdyby mě ještě nebolela od toho hryznutí vlkem, pocítil by ten slaňoch pořádnou bolest."

"Myslím, že mu to stačilo takhle." usmál se Pierre a v duchu obdivoval rychlost a přesnost přítele.

*

Ještě byla tma. Muž hodlal zmizet před rozedněním a nechtěl, aby ho při útěku z města sledovalo moc lidí.

Byl to Serge, kdo se ještě teď, ve stínu noci snažil utéct. Pocházel z daleké západní vesnice Dinan. Do Orléans přišel, jelikož ho místní z Dinan vyhnali a Serge se chtěl dostat do nějakého velkého města.

Orléans bylo vhodné. Bylo dost daleko, aby o něm místní lidé nic nevěděli.

Brzy si ovšem o něm udělali vlastní obrázek. Serge byl potížista a byl to chlap, co si nenechal nic líbit. Jakmile přišel, začal pracovat pro místní mlynáře. Vydělané peníze utrácel za dobré jídlo a hlavně za pití. Často se v pozdních hodinách motal ulicemi města a žvástal nesmysly.