Na život a na smrt

Jedenáct

O čtyři měsíce později
červenec 1344

Sluce pálilo a ptáčci zpívali. Bylo velké horko a všechna vláha se viditelně vypařovala ke slunci. Ve vesnici Viriat bylo živo. Spousty lidí bylo vidět všude po vesnici, nejvíc jich ale bylo na náměstí.
Všude to hučelo. Tamhle kvokala slepice, tam se zase bavila krejčířka s kovářkou.
Mezi těmi všemi byl i Pierre. Jeho viditelné zelenomodré oči každý poznal. Pierre rázoval po náměstí, rychle vyběhl schody k pekárně a rozrazil dveře:"Patricku, už to začalo!" řekl s mírným překvapením v hlase a Patrick celý špinavý od mouky se na něho otočil:"Tak brzo? No, však už běžím." strhl ze sebe zástěru a ruce si umyl ve vědru s vodou:"Už jdu!" vyhekl a společně s Pierrem utíkali po náměstí.
Měli namířeno do hostince. Otevřeli velké dveře hospody a seskočili schody, které vedly do přízemí. V hospodě už bylo narváno spoustu lidí. Hlavně děti. Pierre s Patrickem zamířili k ostatním.
Anne a Jeanne se na ně usmáli, Jean a Sebastien kývli hlavou a Chantal mile zamávala.
"Ahoj kluci. Nějak vám to trvalo." řekla Chantal.
Kluci úsměv opětovali a dvojhlasně odpověděli:"Nestíhali jsme."
Překvapeně se na sebe podívali, jak mohli říct tyto dvě slova zároveň. Nevšímali si ale toho a zeptali se:"Tak co? Jak se daří?"
Ostatní polohlasně odpověděli, že dobře. Anne se všech ostatních zeptala:"Tak jdem na to!"
Ostatní souhlasili a jak stádo bizonů se přemístili k pultu.
Nicole se na ně usmála:"Tak co to bude?"
Všichni si postupně vzali buď ležák nebo pivo a společně si sedli ke stolu.
Tento den je opravdu zajímavý. Je jen jednou do roka, vždycky v červenci. Je to příjemný den. Nicole totiž nechává každému načepovat jedno pití, co kdo chce. I dětem, kteří výjímečně mohou pít alkohol. Annie, Jeanne, Jean a Sebastien jen půl sklenice.
Pierre, Patrick a Chantal seděli u jednoho stolu. Jean, Sebastien, Anne a Jeanne u druhého.
Pierre si již dříve všimnul, jak jeho bratr Jean hází časté pohledy na Anne. Což o to. Anne byla hodná a hezká.
Zrovna teď se na ni usmál a Pierre se na ně po očku díval.
Jsou to už čtyři měsíce, co se stala ta hrozná nehoda. Nechalo to následky na celé vesnici. Všichni se už tak moc neusmívali, protože ztratili dva nejlepší muže, které kdy měli.
Ještě horší na tom byli samozřejmě konkrétní rodiny. Pierre byl ze ztráty otce velmi zničen. Málokdy se už usmál. Měl ho moc rád a měli k sobě blízko. Stratil také svou minulou houževnatost. Už nebyl tak obětavý a už každé ráno nelovil. I když to pořád byl skvělý kluk. Byl ale změněný a všichni to na něm viděli.
Jean byl na tom ještě hůř. Pierre to také věděl, věděl jak je mladý a snažil se mu co nejvíc pomoct a co nejvíc mu vstříc. Jean často pod polštářem plakal a často ho Pierre nacházel zkameněného při jakékoliv práci a otřeseného.
Catherine na tom byla jinak. Daniel byl přeci jenom její muž a Catherine se změnila. Měla štěstí, že se z toho s pomocí Marie dostala. Jinak by úplně zahořkla. Catherine nebyla už ta usměvavá mladá žena, která každému z vesnice ráda pomohla. Často chodila jako tělo bez duše a nebo jen seděla na židli a vzdychala. Naštěstí byla pořád schopna dělat fyzické práce. Pierre by na to sám nestačil.
Patrick byl na tom podobně, jako Pierre. Také ztratil otce a bylo mu to oznámeno ve stejný den, jako Pierrovi. V tom měli výhodu, že byli kamarádi a dokázali si ve smutku vzájemně pomoct.
Renee byla tak tak schopna dál provozovat pekárnu. Měla štěstí, že měla dobré sousedy kteří ji před těmi zlými čtyřmi měsíci domluvili, aby pekárnu nezavřela.
Teď byla slabá a zkroušená a Catherine ji často pomáhala.
Patrick se řádně napil piva a utřel si pusu do rukávu košile.
Pierre se na něho pousmál:"Letos je dobrý, co?"
Patrick spokojeně kývl a podíval se na Chantal:"A co ty? Jak se daří mamce?"
Chantal se trošku zamračila a odpověděla:"Ale, no však víš. Provoz kovářství není pro nás vůbec lehký. Ale jinak celkem dobře." pousmála se.
Pierre s Patrickem se po sobě nenápadně podívali. Poznali, když Chantal neříkala pravdu. Zřejmě to nebylo vůbec tak lehké, jak říkala.
Pierre si usmyslel, že jí musí v týdnu pomoct.
Chantal si lokla ležáku a blaženě si povzdechla:"Je to fakt moc dobrý."
Kluci přikývli a Pierre se taky napil svého piva. Bylo dobré, že se takový den mohl někdy ve vesnici pořádat.
Po hospodě byl hluk. Bylo tu spoustu lidí. Všichni seděli u stolků nebo postávali po hospodě a vesele a nahlas si povídali.
Pierre se podíval po hospodě. Byl rád, že aspoň nějaký den se všichni bavili a aspoň trošku usmívali.
Patrick bouchl pěstí do stolu až skleničky poskočili a řekl:"No nic. Já už budu muset jít. Mamka sem nepřišla, takže ji budu muset jít pomoct do pekárny." povzdechl si Patrick a dopil zbytek piva.
Pierre se zašklebil:"Já ještě můžu chvíli zůstat."
"Já taky." řekla Chantal a usmála se na Pierra.
Ten se vduchu usmál.
Patrick smutně vstal a vrátil prázdnou sklenici na pult. Pak mávl Chantal a Pierrovi. Pak i ostatním dětem, kteří si vesele povídali a odešel ven.
Chantal se usmála na Pierra a zeptala se:"Jak je na tom mamka?"
Pierre se zamračil, když si vzpomněl na smutnou matku a odpověděl:"To víš, chodí jako tělo bez duše."
Chantal smutně a chápavě přikývla.
Pak se stala nečekaná věc. Položila svoje ruce na ty Pierrovi.
Ten sebou trhl, když ucítil příjemné teplo z jejich ruk.
Chantal se k němu naklonila a pošeptala:"Nikdo z nás nemůže vědět, jakou bolest prožíváš. Věř ale, že my jsme s tebou."
Pak ruce opět odklonila a Pierre se snažil pochopit, co mu právě teď Chantal řekla. Pak pokýval hlavou a Chantal dodala:"Nejhorší je, že mi nikdo nevíme, kde jsou naši otcové. Když se to tak vezme, tak tobě a Patrickovi oznámili až o čtyři roky později, že vaši tátové jsou... no, však ty víš." řekla Chantal a schválně vynechala to slovo, aby Pierrovi nepřitížila.
Pierre přikývl a zamračil se:"Máš pravdu! Zemřeli už před čtyřmi roky a my jsme se teprve nedávno dozvěděli, že mrtví jsou." řekl vážně.
Chantal se zamračila:"Že by to stát tajil? Že došlo k té velké bitvě? Ale proč?"
Pierre se zamyslel a po chvíli řekl:"Třeba nechtěli, aby došlo ke vzpouře!"
Chantal přikývla. To mohla být pravda. Dodala:"Asi v té chvíli byla Francie ve velké krizi. Což se nedivím, když nás Angličani u Sluys zmasakrovali. Nechtěli vzpouru, protože Anglie by si mohla větší vzpoury všimnout."
Pierre chápavě přikývl a dokončil její myšlenku:"A Francie by byla pro Anglii lehkou kořistí."
Dávalo to smysl.
"Mladé politické myšlení?" ozval se náhle vedle dvojice hlas. Oba sebou překvapeně trhli. Vedle nich stál Thierry, který se usmíval:"Můžu si přisednout?" zeptal se a Pierre i Chantal přikývli.
Thierry si vzal židli, na které předtím seděl Patrick a posunul si ji ke stolu:"Co řešíte vy dva?" mrkl na ně a Pierre s Chantal se na sebe usmáli.
"No, jen jsme tak debatovali o válce s Anglií.
Thierrův veselý obličej se změnil ve vážný a na chvíli bylo u stolu úplné ticho.
Pak se Thierry na oba podíval:"Ano. To je téma, které se musí brát vážně a s nadhledem."začal mluvit Thierry.
Pierre a Chantal přikývli.
Thierry pokračoval:"Není dobré zvlášť pro vás mladé se moc těmito věcmi zajímat a zbytečně zatěžovat. Je však dobře, když si o tom řeknete svůj názor. Ani netušíte, jaké štěstí máme, že jsme tak daleko od Anglie.
Válka se nás příliš netýká. Odvedli nám samozřejmě všechny schopné muže a některé nejen odvedli." řekl smutně Thierry a upřel své oči na Pierra.
Ten pochopil význam jeho slov a smutně pokýval hlavou.
Thierry pokračoval:"Nikdo z nás ani já si ale neumíme představit, jaké peklo prožívají francouzi sousedící s Anglií.
Anglie je často rabuje. Často tam nemají co jíst a neumírají tam jen muži." řekl smutně Thierry.
"Je štěstí, že už je šest měsíců mír zbraní. Jedině teď si vesnice blízko moře můžou dát oddych. Ale na začátku války, která začala bitvou u Sluys byly po vítězné bitvě Angličanů pořádané časté nájezdy do vesnic. Kradli vše cenné co našli a muže brali s sebou. Větší vesnice a města dokonce obsazovali. Teď má Anglie asi pět větších francouzských měst a jsem si jist, že nejsou poslední. Anglický král Eduard III. chce za každou cenu francouzský trůn. Opravdu si važme toho, že je teď chvilkový mír. Nikdo neví, jaké následky bude mít další anglický útok. Třeba dobyjí Paříž a dostanou se až k nám! Nikdo opravdu neví." řekl zachmuřeně Thierry.
Chvíli opět bylo ticho. Pierre i Chantal museli vstřebat, co vše moudrého jim právě bylo řečeno.
Thierry varovně zvedl prst:"Ještě poslední věc. Nespoléhejte jen na ostatní! V této době se musíte každý naučit soběstačnosti. Nesmíte být na nikom příliš závislý."
Pierre s Chantal přikývli. Chantal se usmála a spokojeně řekla:"Moc děkujeme Thierry."
Thierry s úsměvem přikývl a přijal díky:"Mějte se dnes hezky."
Pierre s Chantal přikývli a dětinsky se usmáli.
Thierry hlasitě odstrčil židli a odbelhal pryč.
Pierre s Chantal si vyměnili pohledy.
Chantal se usmála:"Aspoň jsme se něco dozvěděli" řekla a napila se ležáku.
Pierre přikývl:"A taky jsme byli poučeni. Thierry je fakt dobrej."
a dopil zbytek piva.
"Už musím jít. Promiň Chantal."
Chantal přikývla:"Já už taky poběžím."
Oba odstrčili židle a s poděkováním vrátili sklenice Nicole. Ta se usmála. Má dnes opravdu těžký den. Ale šťastný.
Pierre se rozloučil s Chantal. Bylo to zvláštní. Nechtělo se mu od ní. Tu myšlenku ale rychle zahnal a otevřel dveře hospody. Zaplavil ho horký vzduch. Byli v hospodě hodně dlouho ale pořád nad horizontem zářilo slunce. Pierre zašilhal, když mu slunce vrazilo přímo do očí.
Jean už byl asi doma. Šel už s mladšími dětmi dřív.
Pierre se smutně pousmál a pomalu se rozešel směrem domů.
Všude vířil prach a bylo velké dusno.
Pierre se smutně podíval po lesích. Ještě před pěti měsíci tu každý den vesele lovil. Teď se jen smutně trmácel po vesnici a dělal to nejnutnější. Byl sám. Byl opuštěn v prachu života.