Na život a na smrt

Čtyři

Moc vám děkuji, že si to někdo čtete. Mám vás rád. ♡

Pierre sešel z hlavní cesty. Sešel na malou cestičku, která vedla k jeho domku. Pierre se usmál, když se na něho podíval. Byl malý a dřevěný. Z komína se kouřilo. Bylo začátek jara a byla ještě zima. Pierre otevřel dřevěné dveře. Vpravo od něj se nacházel velký stůl. Byl to asi největší kus nábytku v domě. Kolem něho byli čtyři židle. Dům se skládal pouze z jedné místnosti. Jako ostatně skoro všechny domky ve Viriatu. U pravé části stěny byl malý pult. Na něm se vařilo. Pod ním plápolal v peci oheň. Vlevo u stěny byly tři postele a dvě malé skříně.
Catherine byla u pece, ale jakmile zaskřípaly dveře, otočila se a usmála se na Pierra:"Ahoj, tak co lov? Bude oběd?"
Pierre se taky usmál a odpověděl:"Dnes zvlášť šťastný." řekl a z torby vytáhl krocana a zajíce. Maminka se usmála:" To jsem ráda. Už jsem dala vařit vodu, protože tak dobrý lovec jako ty se většinou s prázdnou nevrací."
Pierre se pousmál:" Krocana jsem dostal za veverku od Claire."
Catherine pokývala hlavou:" Ano, je moc hodná a už dlouhodobě nám pomáhá."
Pierre přikývl.
Catherine si od Pierra vzala zajíce a krocana:"Krocana si dáme dnes a zajíce si necháme na zítřek."
Pierre přikývl a trošku se zamračil:"A kde je Jean?  Myslel jsem, že ti pomáhá s vařením?
Catherine řekla:"Ne, šel pomoci sousedům se sekáním dřeva."
Pierre se pousmál:"To je hodný, že něco dělá."
Catherine přikývla, schovala zajíce do malé skříně pod pultem, který sloužil jako spižírna. Krocana na pultíku krátkým nožem vykuchala a maso hodila do hrnce. Pierre se na ni díval a řekl:"Zatím půjdu říct Jeanovi, že za chvíli bude oběd."
Catherine souhlasně přikývla a Pierre znovu otevřel dveře a rozeběhl se k sousedům.
Sousedský domek byl vzdálený asi čtyřicet metrů od toho Pierrového. Pierre spatřil Jeana za domkem, jak na mohutném špalku seká dřevo. Pierre k němu přišel nikým nezpozorován blíž. Dvanáctiletý Jean byl zpocený a oddechoval námahou. Vedle něho se hromadila velká hromada osekaných kmenů. Pierre se opřel o dřevěný domek a zkřížil ruce na prsou. Usmíval se.
Jean se z nepochopitelného důvodu usmál také a svým dětským hlasem pronesl:"Tentokrát si mě skoro načapal. Všiml jsem si tě až u rohu domu."
Pierre se rozesmál:"Pro jednou mě to zase nevyšlo."
Takto se pokoušeli a zkoušeli často nachytat. Jean pokynul hlavou a teprve teď zabořil sekyru hluboko do špalku a podíval se na svého staršího bratra.
V tu chvíli se otevřely zadní malé dveře a z nich vyšla Marie. Svoje krátké blonďaté vlasy měla svázané do culíku:"Jé ahoj Pierre! Tak co, šťastný lov?"
Pierre s úsměvem přikývl:"To určitě."
Pak se Marie otočila na Jeana a řekla mu:"Jeane, opravdu moc ti děkuju za pomoc. Za nanošení dřeva do domečku, za nasekání dřeva a za úklid. Tady máš." řekla a ze své velké sukně vytáhla z nějaké skryté kapsičky něco zlatého.
Jean ale hned dal ruce do odmítavého gesta:"Ale ne, Marie. To byla maličkost. Moc rád jsem ti pomohl."
Marie ale odmítavě zavrtěla hlavou:" Pro tebe možná maličkost, ale pro mě by to byli nejméně dva dny těžké dřiny." odvětila a násilím dala zlatku Jeanovi do ruky. Jean v rozpacích vykoktal díky, rozloučili se a spolu šli pomalým tempem na oběd.

Catherine už na ně čekala. Maso bylo skoro hotové. Kluci nachystali na stůl. Za chvíli už se krocan kouřil v hrnci na stole a v ošatce voněl čerstvý chleba z pekárny. Všichni se dali s chutí do jídla. Tak dobré jídlo už dlouho neměli.
Pierre se svalil do postele. Byl přejezený a Catherine mu i Jeanovi dala půl hodiny volno. Takhle přejezení by stejně nic neudělali. Pierre se ještě s povzdechem zvedl a šel si ven ke studni umýt svoji a maminčinu dřevěnou misku a lžíci. Pierre si utřel rukou mokrý obličej a podíval se na oblohu. Bylo krásně a i dokonce teplo. Slunce svítilo a ptáci zpívali. Pierre se ještě chvíli kochal krásou přírody a poté se vrátil dovnitř.
Jean spokojeně odpočíval a Catherine seděla na židli a pletla. Zvedla oči, jakmile se dveře otevřely a usmála se na Pierra. Byla taky dosyta najezená a apoň chvíli nemusela myslet na Daniela.
Po půl hodině Catherine třikrát hlasitě pleskla rukama a křikla:"Do práce lenoši. Pierre i Jean se probrali z mělkého spánku a  obuli si boty. Catherine řekla:"Teď od vás nic nepotřebuju. Uklidím tady a vy se zatím běžte poptat, kdo potřebuje pomoct."
Oba kluci přikývli a vystřelili jako střely z domu. Oba věděli kam chtějí jít. Catherine si znovu s úsměvem sedla na židli a pomyslela si:"Pořád to jsou oba kluci."
Pierre samozřejmě utíkal za Patrickem. Vedle něho klusal Jean. Měl v úmyslu jít za svým nejlepším kamarádem Sebastianem. Byl stejně starý jako Jean a spolu si rozuměli. Na náměstí se rozdělili: Pierre běžel na druhou stranu náměstí do pekárny a Jean přeběhl náměstí a šel po hlavní cestě od jejich domu doprava. Sebastien tedy vlastně bydlel taky na okraji hlavní cesty, ale na té druhé, která se z druhou hlavní silnici na náměstí protínala.
Pierre stál u dveří pekárny a ještě se podíval za Jeanem který už byl velice daleko. Pousmál se a s vrzáním otevřel dveře pekárny.