Na život a na smrt

Patnáct

Moc vám děkuji za vaši podporu. :)
Strašně se omlouvám za všechny překlepy a chyby. Moc a moc a moc vám děkuji za 100 hvězdiček! Je to pro mě opravdu neuvěřitelné! Je to jen a jen vaše zásluha a moc vám za to děkuju! Opravdu! Moc si toho vážím. :)

"Dobrá práce." pokýval Thierry hlavou a rozhlížel se po upraveném pozemku. Thierry s holí procházel zahradou a díval se na čerstvě posekanou trávu. Byla vzorně a rovnoměrně upravená.
Kluci chodili jako stíny za Thierrym a byli rádi za jeho pochvalu.
"Jste opravdu dobří." pokýval znovu Thierry hlavou. "Teď potřebuji ještě navést všechnu tu posekanou trávu tam dozadu." ukázal Thierry rukou na konec rozsáhlého pozemku.
Kluci přikývli a spěšně šli k terase, na které byly teď už připravené i hrábě. Kluci věděli, že si musí pospíšit do úplné tmy. Každý opět začal shrabávat trávu na různých místech. Shrabávali ji na velké hromady, které na velké dřevěné desce nosili na hromadu do kompostu.
Obloha se zatáhla dřív, než všichni čekali.
"Pojďte dovnitř." řekl tiše Thierry a pokynul jim rukou. Ti přestali hrabat, vzali hrábě a vyběhli po dvou schodech na terasu. Hrábě vedle sebe opřeli o stranu domu. Thierry se postavil ze židle a pokynul rukou klukům, kteří vběhli do domu. Thierry zůstal stát venku. Zvedl oči k nebi a podíval se do vzdálených lesů. Pak pokynul Patrickovi, který vyběhl z domku a vzal Thierrovu židli. Thierry se naposledy podíval na svůj pozemek a na jeho zarostlém obličeji se objevil úsměv. Kulhavě vešel do domu a zavřel malé dveře. V tu chvíli se rozpršelo.
Kluci a Thierry popíjeli znovu teplý čaj a sledovali z okna kapky, které stékaly po střeše. Thierry se houpal na svém křesle a znovu se pousmál. V krbu opět hořel oheň. Pierrovi se do chladných končetin dralo teplo, které ho uklidňovalo.
"Myslím, že dnes už nic neuděláme. Až přestane pršet, běžte domů. A zítra v brzkém odpoledni." řekl Thierry a znovu se pousmál.
Kluci jen mlčky přikývli a dál popíjeli příjemně teplý čaj.
Seděli tu už v dobré náladě dlouho a pršet nepřestávalo.
Thierry se odmlčel a z krbu se zahleděl na hochy: "Nevypadá, že by se to mělo brzy uklidnit." řekl Thierry a s odrazem ohně v očích kývl na zamračenou oblohu.
Pierre pochopil co tím myslí a vstal z kančí deky. Patrick taky zřejmě pochopil, že si Thierry přeje, aby odešli a s heknutím vstal z malé stoličky. Jean se Sebastienem se přizpůsobili a vstali ze židlí. Potichu se rozloučili se Thierrym a opustili příjemný, ale záhadný dům.
Mlčky a rychle šli vedle sebe a vnímali déšť, který jim dopadal na mokré hlavy. Téměř neslyšně se Patrick rozloučil s ostatními. Jean se Sebastienem pokračovali dál, ale Pierre dál stál v silném dešti. Patrick se k němu s otázkou v očích otočil.
Pierre se pousmál nad jeho reakcí a zeptal se: "Šel bys zítra ráno se mnou lovit?" zeptal se Pierre tiše.
Patrick se překvapeně pousmál: "Co tak najednou. Už dobrý týden jsi vůbec nelovil."
Pierre přikývl: "Vím.  Ale vše se změnilo."
"Co tak najednou?" zeptal se překvapeně Patrick.
Pierre se pousmál:"Mamce je líp."
Patrick to zřejmě pochopil a pousmál se. Pak se ale z nepochopitelných důvodů zamračil:"Moje na tom není tak dobře. Řekl bych, že vůbec ne."
Teď se pro změnu překvapeně podíval na Patricka Pierre: "Ale vždyť dnes na obědě byla úplně normální a usměvavá."
Patrick přikývl a posmutněl: "Dá se říct, že to předstírala." řekl smutně a škobrtl mokrou botou o zem.
Pierre se zamračil:"To mně je líto." řekl upřímně a přátelsky dal ruku na Patrickovo široké rameno.
Smutný Patrick se podíval na ruku a pak na Pierra. Usmál se a jeho ruku sevřel svou.
"Tak příjdeš zítra na lov?" zeptal se s úsměvem Pierre a strčil silněji do Patricka.
Ten klopýtl a narovnal se: "Bude mi potěšením." řekl a drcl do Pierra. Ten to nečekal a žuchl do mokré cesty na náměstí. Patrick se rozesmál a podal mu ruku. Pierre ruku přijal a silně škubl. Patrick se zapotácel a Pierre mu nastavil nohu. Patrick plácl do bláta vedle Pierra. Teď se smál Pierre a plácal rukama v bahně. Za chvíli se k němu přidal i Patrick.