Na život a na smrt

Čtyřicet dva

Při sbíhání mírného kopce, který vedl k západní bráně města, si teprve teď mladíci všimli velkého mlýnu nedaleko hradby. Byla to vysoká kamenná budova s velkými dřevěnými lopatkami. Střecha měla tvar kuželu a pokrývala ji hustě propletená sláma a dřevo.   Za ním tekla teď již opět rychlejší řeka Loira a mlýnské lopatky se pomalu otáčely. Těsně vedle mlýnu stála jedna velká dřevěná budova také se slaměnou střechou.

"Nejspíš sklad nebo stodola." pomyslel si Patrick a Pierre potvrdil jeho domnění.

Jakmile procházeli bránou, zastavil je rázný hlas: "Stát!"

Pierre i Patrick se okamžitě zastavili a sledovali vojáka, který se k nim spolu s dalšími dvěma ozbrojenci kvapem blížili. 

Voják byl starší. Měl malé hnědé oči a pod nosem mu zářila jeho pýcha. Stříbrný hustý knír. Na sobě měl dlouhý červený plášť, pod ním těžké brnění. U pasu mu visel dlouhý meč. Druzí dva byli podle všeho podřízení. Vypadali daleko mladší a opírali se o těžké vysoké halapartny.

Voják s knírem si chlapce přeměřil pohledem a pravil:"Rytíř Thomas." pronesl tónem, kterým dával jasně najevo nadřízenost.

Pierre a Patrick mírně sklonili hlavy. Přeci jenom měli pocit, že s rytířem by si nic začínat neměli. Rozhodně měl ve městě vysoké postavení.

"Abyste věděli, brána se zavírá přesně o půlnoci. Jestli z venku přijdete později, máte smůlu. Sežerou vás vlci. A nemyslete si, těch je tu opravdu hodně!" vykřikl voják. Nejspíš chtěl mladíky zastrašit.

Pierre a Patrick na sebe krátce pohlédli. O vlcích věděli své.

"Doufám, že už máte zařízený pobyt, hlavně bych vám neradil přespávat za hradbami. Doporučuji vám hostinec na náměstí. Je prostorný a není zas tak strašně drahý."

"Děkujeme." vykoktal Pierre a sledoval postaršího rytíře. Ten po něm hodil přísný pohled a otočil se zády.

"Rozhovor zřejmě skončil." zašeptal Patrick směrem k Pierrovi a mírně se usmál. Obrátili se tedy také a zamířili na náměstí.

"A co je toto!" vykřikl bojovník až Pierre nadskočil. Prudce se otočil a zjistil, že rytíř stojí opět čelem k němu a Patrickovi.

Patrick se také otočil a spolu s Pierrem sledovali rytířův prst.

Pierre pochopil a spěšně sundával zbraň zabalenou v plátně. Rychle povolil dva kožené provázky, které plátno přidržovaly svinuté a odkryl požadovaný dlouhý předmět. 

Ten se se zamračeným výrazem naklonil nad Pierra a podezíravě si  dlouhou zbraň prohlížel:"Ten luk je tvůj? K čemu ti je?"

"Jsem lovec." vyhrkl spěšně Pierre až mu přeskočil hlas.

Rytíř se odklonil, stále mu však z tváře nezmizel podezíravý výraz.

"Nu dobrá." zamumlal a otočil se ke svým dvěma druhům.

Pierre a Patrick se na sebe znovu podívali a Pierre pečlivě zabalil svou milovanou zbraň.

Vyrazili směrem na náměstí a tiše si povídali o postřezích z poslední chvíle.

Byli tak zabraní do rozhovoru, že necítili pronikavý pohled vznešeného rytíře, který oba neznámé chlapce pozorně sledoval:"Na ty dva si budu muset dát pozor." pomyslel si.

Hostinec vypadal jako každý jiný. V přízemí byla jídelna, spousty stolů a židlí. Vzadu stál dlouhý pult z tvrdého dřeva. Na něm stálo několik sudů. Za pultem stála paní středního věku s krátkými tmavými vlasy. U zadní stěny stála vysoká dřevěná skříň s policemi, na kterých ležely džbány, talíře a ostatní hostinské vybavení. Napravo stálo úzké točité schodiště, jenž vedlo do horního patra.