Na život a na smrt

Třináct

Jsem vám moc vděčný za vaši podporu. Děkuji vám. :)

Pierra vzbudila zvláštní vůně. Vůně, kterou tu nečekal. Chtělo se mu spát a otočil se na druhý bok.
Po chvíli mu to ale nedalo. Vůně prostoupila do jeho mysli a on nebyl schopen cítit nic jiného. Velice příjemná vůně. Nedalo mu to a otevřel zalepené oči. Díval se do stropu. Podíval se do místnosti, odkuď líbeznou vůni cítil a upřeně se podíval na obrys jejich velkého stolu.
Zamrkal a upřel se na věci, které se na něm rýsovaly.
Nemohl zaostřit zrak. Protřel si oči rukama a podíval se znovu. Na stole stál podnos z pečivem. Čerstvým pečivem!
Pierra únava rázem přešla a vykolébal se z postele. Došel k jedné z židlí na které bylo vědro z vodou. Šplíchl si do obličeje pořádnou dávku, zalapal po dechu po přívalu ledové vody.
Podíval se po místnosti a spatřil Catherine, která seděla na další židli u stolu a usmívala se na něho.
"Dobré ráno ospalče." řekla.
Pierre se zamračil. Je to jasné. Je to jen sen. Znovu ale ucítil chlad ledové vody a uvědomil si, že to není sen. Znovu se podíval na maminku a usmál se na ni. Podíval se na stůl, na němž byl opravdu tác plných teplých a křupavých rohlíčků. A u nich tři hrnečky teplého mléka.
Pierre se znovu ospale usmál na Catherine.
Pak ji nečekaně sedl do klína a silně obejmul:"Maminko, to jsem rád, že ses vrátila!"
Catherine překvapená a pod nenadálou těžkou Pierrovou váhou vyhekla.
Pierre se rychle zvedl ale obětí nepovolil.
"Co tu děláte takový randál." ozval se ospalý hlas přicházející od postele.
Pierre neochotně povolil obětí a usmál se na sedícího Jeana, který tápal po posteli.
Pierre se usmál, namočil si ruce v kbelíku z vodou a začal na Jeana cákat a šplíchat.
Jean se snažil bránit, ale Pierre se jen smál a stříkal dál.
Jean za chvíli pochopil, co se stalo a jak víme, smích je nakažlivý, začal se spolu s Pierrem smát, až je břicho bolelo. Za chvíli se k nim přidala i Catherine.
"Kdy jsi prosím tě musela stávat?" zeptal se s plnou pusou Pierre Catherine.
Catherine se usmála:"Ne tak brzo. Slunce už vstávalo." usmála se a napila se horkého mléka.
Pak dodala:"Ty jsi ale pěkně dlouho spal."
Pierre se zamračil:"Já vím, promiň."
Catherine přikývla:"A kdy půjdeš lovit?" zeptala se.
Pierre se zamračil:"Až zítra mami. Přes den se loví špatně. Zítra ráno. Slibuju."
Catherine přikývla a pousmála se:"Dobře."
Pierre si znovu kousnul do křupavého rohlíku:"Mami, opravdu výborné. Za ty peníze to stojí."
Jean se taky usmál:"To určitě. Ještě když ty peníze dostala Renee."
Catherine i Pierre přikývli a užívali si dobrého jídla.
Catherine snědla poslední kousek rohlíku a zapila jej zbytkem mléka. Kluci už byli také po jídle.
Catherine se na ně usmála a řekla:"Dnes bude kluci potřeba udělat spouta práce."
Kluci i když neradi přikývli.
Catherine pokračovala:"Začneme hned. Potřebujeme vodu. Takže můžeme začít."
Kluci přikývli, umyli nádobí ve vodě v kbelíku a Catherine jim poradila, kde jsou kyble.
Kluci byli na tuto práci zvyklí. Zvláště teď, v době největšího horka. Každý v této době potřeboval vodu. A jediná dostupná voda byla ve velké vesnické studni kousek od náměstí. Voda se čerpala z podzemní vody, které tady bylo dostatek. Ve velkém horku všechny studně vyschly kromě této. Proto nemohl v této době nikdo čerpat ze svých studních.
Každý z kluků vzal dva prázdné kyblíky, rozloučili se s maminkou a vyrazili.
Catherine za nimi ale nečekaně běžela a řekla Pierrovi:"Tady máš jednu zlatku. Kup nějaké maso na oběd. To prosím dones nejdřív."
Pierre přikývl a předal kyblíky Catherine, která je vrátí do světnice. Jean bude muset první várku vody zvládnout sám.
Pierre si vzal zlatku a utíkal napřed na náměstí, aby se mohl brzy vrátit a pomoct bratrovi.
Za chvíli byl na náměstíčku a vešel do dveřích řeznictví. Opět to tam krásně vonělo. Jako vždycky. Pierre se pousmál a vešel do hlavní místnosti krámu.
Claire byla za pultem a něco krájela velkým nožem. Když Pierre bouchl dveřmi, zvedla hlavu a malinko se na Pierra pousmála:"Ahoj Pierre, kdy konečně začneš lovit? Kvůli tobě je moje práce oslabená. A vsadím se, že vy taky nemáte zrovna víc peněz, než jste měli v době, když jsi lovil." vychrlila na něho.
Pierre se pousmál:"Ano, já vím a omlouvám se ti. Zítra ale začnu opět lovit pravidelně."
Claire se na něho překvapeně podívala a přestala krájet:"Ale co tak najednou?"
Pierre se pousmál a pokrčil rameny:"Mamka už tak netruchlí. Jde s ní spolupracovat."
Claire si povzdechla:"To je dobře a přeju vám to. Ale dej si pozor! Nenech se moc unést, může se to vrátit nebo zhoršit!" zvedla varovně prst.
Pierre se pousmál:"Já vím Claire. Sám jsem o tom přemýšlel. Jen se neboj."
Caire mu úsměv oplatila:"Tak co si přeješ? Maso teď nemám nejlepší, když ani ty ani Patrick pravidelně nelovíte." řekla.
Pierre znovu pokrčil rameny a podíval se na kusy různého masa, které visely pověšené ve vzduchu. Zkušeně si prohlížel a ohmatával různé kousky. Pak se podíval na pult, kde taky pár kousků bylo. Usmál se:"Vzal bych si ten hovězí, který zrovna porcuješ."
Claire si usmála a dokrojila velký kus masa. Podala ho Pierrovi, který ho ještě ohmatal a přikývl:"Ten je dobrý. Vezmu si ho."
Claire přikývla a vzala si od Pierra luisidor. Po chvilce mu vrátila dukát v hodnotě půl luisidoru.
Pierre poděkoval, rozloučil se s Claire a s masem ve své torně a  utíkal domů. Na půli cesty narazil na Jeana, který pomale nesl dva kýble plné čiré vody.
Pierre se usmál, když ho uviděl a jeden kyblík mu vzal. Společně došli domů, kde už je vyhlížela Catherine.
Opírala se o rám dveří a usmála se na ně. Jean kolem ní prošel do světnice a byl slyšet rachot, jak oba kyblíky pokládá na zem. Pierre mezitím vytáhl z torny velký kus masa.
Catherine hvízdla a potěškala si kus:"Vypadá to jako dobré maso." řekla a usmála se na Pierra.
Ten ji úsměv oplatil:"Ano, snad bude dobré."
Catherine pokývala hlavou:"Tak šup kluci do práce! Oběd bude trošku později než jsme zvyklí, aby jste stihli donést dostatek vody za dopoledne.
Pierre přikývl. Catherine mu podala dva prázdné kyble.
Pierre počkal na Jeana, než vyjde z domu a společně znovu zamířili v dobré náladě na náměstí.

"To už je popáté." řekl nevesele Pierre, který se právě plnou vahou opíral do lana, aby ze studně vytáhl v kbelíku vodu.
Patrick, který seděl na druhém konci studny se na něho usmál:"No jo. V tom máte nevýhodu, že jste tak daleko od náměstí." řekl s úsměvem.
Pierre se na něho zašklebil:"Moc se nesměj. Já ti to vrátím."
Patrick se rozesmál a Pierre, který už právě dostal kbelík s vodou z hlubin studně vystříkl na Patricka spršku ledové vody.
Patrick jen překvapením zapištěl a svalil se ze studny na trávu.
Teď se rozesmál Pierre a Patrick se k němu rychle přidal.
Pierre nalil vodu ze studnického kyblíku do svého a znovu spustil místní kbelík do hloubky studně. Patrick si znovu sedl na studnu a řekl:"Víš co, mě už zbývá jen poslední várka vody. Pak ti můžu pomoct."
Pierre se usmál:"Díky moc."
Patrick se zamyslel a Pierre mezitím vytáhl ze studně další kyblík vody. Patrick řekl:"Pro vás to asi nakonec není o tolik težší. Jste sice na toto nosení daleko dál, ale zas jste dva."
Pierre pokýval hlavou:"Máš pravdu. Ale tobě zase někdy pomáhá maminka."
Patrick přikývl. Pak se rozloučili a Pierre se rozešel směrem z náměstí už po šesté včetně rána pro maso domů. Cestou minul Jeana a Sebastiena, kteří si povídali a nesli prázdné kyblíky. Pierre se pozdravil se Sebastienem.
Pierre byl rád, že tu má Jean kamaráda. Cesta domů mu rychle ubíhala, ještě s myšlenkou, že Patrick jim pomůže.

Vím, že zatím je to skoro jen nuda. Ale opravdu se nebojte! Mám vše naplánované. Chci totiž také popsat, o kolik víc se ve středověku pracovalo, než v dnešní moderní a líné době. :)