Na život a na smrt

Padesát šest

Chlapci přes noc nabrali síly a nyní už zase dřeli pod vedením rytíře Marca. Ten je nenechával odpočívat a po klasickém technickém cvičení s holemi se vrhli na oválnou dráhu, kde běhali střídavé rovinky. Běželi stále, na vybraných úsecích ale mohli ze zběsilého sprintu zpomalit do volného klusu. Po úmorných deseti kolečkách, kdy už mnozí padali únavou, se rytíř rozhodl pro kliky. Chlapci úpěli pod rytířovým tempem, hekali a hlasitě oddechovali. Po třiceti shybech zůstala většina ležet na zemi a rytíř zuřil:"A to si chcete říkat vojáci? Do toho a snažte se trochu!"

K hrůze všech začalo další udávaní tempa a tucty chlapců se opět zvedaly v rytmu rytířova hlasu.

"Ten nám teda dal zabrat!" oddechl si Pol přes záplavu hlasů.

Devátý oddíl se jako ostatní nacházel v prostorné jídelně u samostatného dlouhého stolu.

Chlapci neměli ani sílu přikývnout. Jen zplihle seděli a hladově hltali slepičí vývar.

"Jestli toto byl teprve začátek..." zavrtěl hlavou Claude a otočil se k Julienovi.

Během dopoledne se však udála i jedna pozitivní událost. V oddíle se projevil jeden z chlapců, který zatím zůstával v pozadí a nechal za sebe rozhodovat ostatní. 

Během konce, kdy už všichni dělali kliky, se k tomuto chlapci otočil jeden tlustší mladík a pozorně ho sledoval. Pak se zasmál, když chlapec z devátého oddílu několikrát nevydržel na rukách a zcela vyčerpán upadl.

Kdyby však tušil, co se stane, nikdy by chlapce nepokoušel. Mladík totiž zbrunátněl a bez varování se vrhl posměváčkovi po krku. Chlapce překvapila mladíkova síla a rozkřičel se. Rozzuřeného chlapce brzy za límec chytila silná ruka jednoho z vojáků a silně s ním zatřásla.

Od té doby se chlapcovi říkalo Rváč. Chlapec to byl hodný, zvlášť velmi věrný, ale častokrát se naštval. Byl výbušné povahy a ostatní ho museli často krotit. Na jeho postavu, která připomínala spíše Pierra než Patricka, byl chlapec neobvykle silný. Když se naštval, nikdo mu raději nestoupal do cesty. Tedy, alespoň ti, kdo o jeho povaze věděli.

Po obědě se většina chlapců vydala k jezeru, aby se opláchla. Byl sice chladný den, ale z mladíků tekl pot a těšili se na příjemnou vodu.

Všichni se pak vydali na hodinu teorie. Před vchodem do velkého vstanu se ale náhle Pierre zamračil, když spatřil potlučeného Didiera. Hrbil se mezi davem chlapců, snad aby ho nikdo neviděl.

"Co se ti stalo?" zavolal Pierre a Didier sebou trhl.

Pak se podíval, odkud šla ustaraná otázka a spatřil Pierra. "Nic. Jen jsem ještě chvíli trénoval s  kamarádem." zněla odpověď.

Pierre potvrdil, že slyší a vyhnal podezřelé myšlenky z hlavy.

Monseigneur Vincet byl v dobré náladě. Přes brýle často pozoroval chlapce, dokonce se občas i usmál. Přes základy zeměpisu dnes přešli k nejstarší známé historii Francie. Monseigneur vše barvitě líčil a nevšímal si, že většina chlapců myslí na úplně jiné věci.

Po dlouhém sezení se jako vždy svaly ještě více vzpříčily a bolely jako ďas. Pierre a Patrick kráčející ke stanu všude kolem viděli kulhající vrstevníky, stejně zmožené jako oni sami.

Odpočinek však netrval dlouho, brzy se většina chlapců z devátého oddílu vydala pro nejdostupnější dříví, aby si vytvořili alespoň malé zásoby. Zbytek oddílu se snažil vytvořit jakýsi hluboký přístřešek, který bude schopen dřevo před deštěm a sněhem chránit. Ten se podařilo postavit na pravém boku stanu, tedy tam, kde už stálo i velké ohniště.