Na život a na smrt

Šedesát čtyři

Když se ozvalo troubení a chlapci se oblékali, překvapeně se dívali na Diona, který otevřel vstupní plátno a vykřikl údivem, když stoupl do ledového sněhu.

Sněžilo celou noc. Sníh byl také stále doprovázen silným větrem a chlapci teď mohli vidět jeho následky. Pobořené stany, sesypané věci, které zůstali venku a dobytek utržený od kůlů.

Kráčeli směrem na cvičnou louku. Provázelo je vrzání sněhu a hluk tábora. Na louce už stálo několik chlapců. Přítomni tu už byli i slavnostně odění rytíři do těžké zbroje a helmic, u pasů jim visely meče.

Nebyl tu jen rytíř Marc a Paul, které znali, ale ještě alespoň půl tuctu takto ozbrojených a vystrojených mužů. 

Oddíly se ozvala vlna šepotu a  hluk se násobil spolu s dalšími přicházejícími chlapci.

Rytíř Paul hlasitě poklepal do brnění a oddíly se uklidnily.

"Vítám vás na vyhlášení turnaje!" začal rytíř a zamračil se.

"Zřejmě nemá moc dobrou náladu." otočil se Roland na Siláka.

"Vedli jste si skvěle! Víme ale, že se ještě potřebujete naučit spoustu věcí!" pokračoval rytíř.

"A teď k vyhlášení!" dodal po krátké odmlce a podíval se na rytíře Marca. Tomu právě jeden z vojáků donesl dlouhý svitek pergamenu.

Rytíř ho rozvinul, a pak přejel pohledem po přítomných. Náhle nastalo úplné ticho.

"Na prvním místě se umístil čtvrtý oddíl!" 

Pierre vnímal, jak se vlevo od něj ozval burácející jásot. Vykoukl z formace a viděl objímající se chlapce.

"Vedli jste si skvěle, zvláště v běhu a v boji ve formacích!" usmál se rytíř Paul.

Vyhlašování pokračovalo. Vždy se ozval jásot, když se vyřknutý oddíl dozvěděl o svém umístění.

"Na sedmém místě se umístil devátý oddíl!" vykřikl náhle rytíř další číslo oddílu a chlapci skákali radostí.

"Dobrá práce!" vykřikl Patrick a zapotácel se, když mu do náruče vletěl Stín a Rváč.

Pierre se smál a plácal Siláka po rameni. I dvojčata se radovala a ostatní si užívali chvilky bez jejich hádek.

Oznamování pokračovalo, pro devátý oddíl ale už vše skončilo. Blahopřáli zvlášť Stínovi, Rolandovi, Rváčovi a Patrickovi, kteří se nejvíce zasloužili o tak dobré umístění.

Pierre náhle ucítil, jak ho někdo propichuje pohledem. Otočil se a asi patnáct kroků za sebou na kraji louky spatřil monsieura Thomase.

Brzy si ho všiml i Pol a další a zvali ho mezi sebe. Velitel jim srdnatě blahopřál.

Pierre se zamračil. Držel se v ústraní a viděl, že panu Thomasovi něco je. Smál se, v jeho postoji ale viděl něco, co vidět nechtěl.

Jeho tušení se naplnilo, když si jeho a Juliena náhle vzal stranou a podíval se jim do očí.

"Někdo vás volá. Pojďte." řekl tiše, ale důrazně. Pokynul jim a chlapci šli pomalu za ním. Otáčeli se a sledovali zmenšující se louku. Snad nic neprovedli!

Pan Thomas je vedl a brzy se jásot z louky vytrácel a lámal se mezi stany.

Šli dlouho. Všimli si, že již nejsou v té malé čtvrti mladých lidí. Kolem chodili dospělí muži a každý šel tam, kam musel.