Na život a na smrt

Třicet

Zdravím všechny u krásného kulatého třicátého dílu. Ano přátelé! Už u třicátého! A to jen díky vám. Spolu s tímto kulatým dílem vám moc a moc chci poděkovat za úžasných 400 hlasů, které jste už tomuto příběhu věnovali. Díky moc!

Díky vám jsem nepřestal psát, i když jsem měl často chuť skončit. Díky vám mě tento příběh naplňuje a opravdu je můj nejoblíbenější a vlévám do něho všechnu svou zbylou energii.

Díky! Tahle část je věnovaná vám všem, věrným čtenářům Na život a na smrt! :)

Ochladilo se. Již z rána se ozval studený větřík ze severu a studený vzduch. Oba poutníky to velice překvapilo a uvědomili si, že už je ten pravý ostrý podzim bez slitování a tepla.

Pierre si oblékl koženou bundu a Patrick si přes červené a zmrzlé uši přehodil kapuci.

"Zima tu je opravdu znenadání." postěžoval si Patrick.

"Ale Patricku! Vždyť to zvládneme! Listopad už je tu! S tím se musíš smířit." usmál se Pierre.

Ten měl totiž zimu rád a nevadila mu, pokud nebyla až moc mrazivá a měl dost oblečení. Neznamenalo to ale pro něj, že by neměl rád léto a teplo! To určitě ne! Pierre měl tedy rád skoro jakékoli přijatelné počasí, kromě prudkého dlouhodobého deště, který nedávno zažili, velkých veder a až moc mrazivých dnů.

Patrick ale nesnášel zimu, Nevěděl proč, ale už od mala se mu zima protivila a koncem podzimu mu už bývala často zima. Zimu musel vždy přetrpět. Kupodivu měl rád sníh a koulování, ale delší dobu v chladu mu prostě nebylo dobře.

To tedy Pierre nedokázal pochopit a často si z něj utahoval, zvlášť v posledních letech.

Patrick měl co dělat, aby na Pierra nevyjel:"Už je tady zase zima! Vždyť v tom chladu ani nemůžu jíst!"

Pierre raději odvrátil pohled, aby Patrick nespatřil úsměv, který se Pierrovi objevil na tváři.

"Vždyť to zvládneš! Pokud bys už nic neměl, půjčím ti svůj svetr." řekl po chvíli Pierre.

Patrick se trochu uspokojil a šlo se mu lépe, i když vždy při silnějším studeném větru se mu obličej změnil v kyselou grimasu.

Pierre už se raději na Patricka nedíval, aby nevybuchl smíchy.

Zima se tedy začala rychle a neodvratně blížit. I když byl pořád krásný podzim, na oba chlapce dopadl stín strachu a pochybnosti. Každým dalším krokem a dnem se jejich obavy zvětšovaly a již spolu tak často nemluvili. Snažili se alespoň třikrát denně cvičit s holemi od Thierryho, které si mimochodem nemohli ani vynachválit, protože jim pomohli v těžkých úsecích cesty a i v době prudkého deště, který zažili u Mazzile.

Jakmile byl třetí den jejich cesty v polovině, u oběda vysvitlo na louku slunce. Pierra to velice potěšilo a Patrick doslova hltal každý sluneční paprsek. To Pierra opět málem rozesmálo, ale nakonec nebyl Patrick naštvaný, ale zasmáli se oba dva.

Odpoledne otevřelo svoje tajemství a oba mládenci opět vyšli na svou nekonečnou cestu. Nyní se ale mohli podpořit a potěšit slovy chvály, vtipu a legrace.

Krajina se neměnila, čehož si poutníci brzy všimli. Vše přešlo do stejné linie a každý krok klukům připadal stejně nudný a stereotypní. Brzy se ale mělo stát něco, co oba kluky alespoň trochu rozproudí.

Patrick chytil Pierra za rameno.

Pierre se na něho unaveně podíval.

Patrick se kamsi dopředu díval a mlčky sledoval jeden bod.