Na život a na smrt

Padesát jedna

Pro Tebe!

Ráno je vzbudily pronikavé zvuky. Chlapci vyskočili a vyběhli ze stanu, aby zjistili, co se děje.

Vydechli úlevou, když zjistili, že zvuky vytváří menší muž s kuchařským čepcem stojící asi deset metrů od nich. Vytvářel je boucháním cínové naběračky do hrnce. Když spatřil výrazy Pierra a Patricka, musel se zasmát.

"Ti jsou zlomyslní! Kolikrát už museli vidět ty vylekané výrazy nováčků!" naštval se Patrick, když si oblékal vestu.

Pierre se usmál a pokrčil rameny.

Náhle do stanu přišel muž. Byl urostlý, asi stejně vysoký jako Patrick. Byl však asi o patnáct let starší. Měl kratší tmavé vlasy, nakrátko zastřižené vousy a pronikavý bezelstný pohled.

"Vítejte. Mé jméno je Thomas a budu velet oddílu, ve kterém se budete nacházet i vy."

Pierre a Patrick se na sebe podívali. Již znali jednoho Thomase. Potkali ho nedávno, v Orléans. Byl to rytíř a chlapců dost zavařil. Tento Thomas ale vypadal jako rovný a čestný člověk, který se necítí jako nadřazený velitel.

"Konečně nějaké oficiální uvítání." zabrumlal Patrick. Thomas ho nejspíše neslyšel.

Pak se Pierre a Patrick představili.

"Kdy jste přišli?" zeptal se s mírným úsměvem. Pierre mu hbitě odpověděl.

Thomas pokýval hlavou a dodal:"Už nejspíš víte, že hlavní část vojska je už na cestě do Amiensu. V táboře už nás je asi jen tři stovky. Čekáme na poslední opozdilce, kteří by se měli nejpozději do tří dní dostavit."

"Je tedy 21. listopadu." řekl Pierre a zamyslel se.

Thomas ho však předběhl, vytušil, co bude chtít Pierre říct:"Tábor už opustila většina rytířů, učitelů a i další lidé jako kováři nebo polní kuchyně. My se vydáme na cestu, jakmile to bude možné. Dopoledne si ještě udělejte volno. Ihned po poledni se však dostavte na palouk, který se nachází kousek odtud. Počkejte tady, někoho k vám pošlu."

Chlapci kývnutím potvrdili, že rozumí.

Thomas letmo prohlédl stan. Pohledem se zarazil až na úhledně zabaleném předmětu v jednom z rohů stanu:"Všechny zbraně či jiné ostré předměty mně však budete muset odevzdat."

Pierre posmutněl:"Neexistuje možnost ponechání si zbraní?"

Thomas diskrétně zavrtěl hlavou.

Pierre si tiše povzdechl a velice nerad podal Thomasovi luk.

Thomas se mírně usmál:"Neboj se. U mě bude v bezpečí. Dám ti na něj pozor."

Pak také vzal nože, které chlapci měli, všechny kopí patřící Patrickovi, a dokonce vyprázdnil i brašny. Nechal v nich jen zbylé oblečení. Pak se s nimi rozloučil a vydal se pryč.

Pierre si povzdechl. Patrick měl však jiné myšlenky:"Všiml sis, že neměl meč? Ani žádnou zbroj?"

Pierra to však nezajímalo:"Vždyť je to tady, uprostřed Francie, zbytečné." odbyl ho.

Patrick věděl, že Pierre odevzdáním luku odevzdal i část sebe samotného. Věděl to, ale také si byl vědom, že mu nemůže pomoct.

Dopoledne uteklo jako voda. Přesně v poledne k nim přiběhl mladý kluk, možná ještě o rok mladší než Pierre. Doprovodil je na cvičnou louku.