Na život a na smrt

Třicet sedm

Děkuji vám za vaši podporu a za to, že to vůbec čtete! :)

"To bolí!" sykl Patrick a cukl rukou.

"Ještě aby ne!" povzdychl si Pierre. "Ale musím to vyčistit."

Po včerejším útoku se toho hodně změnilo. Mladíci se poučili a už si dávali větší pozor. Ráno sbalili stany a nyní se Pierre snažil vyčistit Patrickovi hrozivě vypadající ránu na ruce po vlčím kousnutí.

"Strašně to štípe!" stěžoval si Patrick.

"Věřím Patricku. Ale já to prostě musím udělat!" pronesl Pierre a opět cákl Patrickovi na ránu vodu s čutory. Poté rychle zavázal ránu kusem vcelku čisté látky z rukávu košile.

Patrick zavíral pevně oči a zatnul zuby. Pierre se snažil být, co nejrychlejší, ale i přesto Patrick občas cukl bolestí.

"A je to!" oddechl si Pierre a nasadil si na záda tornu. 

Patrick zaúpěl:"Díky." a spolu s kamarádem, který mu včera zachránil život vyrazili dál. Dál do neznáma.

"Vlastně, teď je to vyrovnané." prolomil ticho Pierre.

Patrick se podíval na menšího kamaráda:"Co máš na mysli?"

"Ty jsi mi zachránil život tehdy v lese před kancem." usmál se Pierre.

"A ty teď mně před vlkem." doplnil Pierra Patrick.

Pak oba ztichli. Oběma připadala událost s divokým prasetem tak strašně vzdálená!

"Vlastně ani nevím, jestli se do Montargisu těším nebo ne." povzdychl si Patrick.

"Vždyť nad tím nemůžeš ani uvažovat! Přece tam nechceme jít!" zvýšil hlas Pierre.

"Tak to nemyslím!" ohradil se Patrick. "Myslím to tak, jestli to bude lepší tam, nebo je už lepší tato cesta. Nepoměřuji Viriat s Montargisem!"

Pierre pochopil:"Tak to nevím. Ale v Montargisu nás budou čekat nejspíš ještě těžší věci než teď po cestě."

Poté se opět odmlčeli. Bylo slyšet jen foukání silného větru a praskot větviček, po kterých teď naši poutníci šlapali.

"Už se ochlazuje." změnil Pierre téma.

"Ano, v noci už je opravdu chladno." přitakal Patrick.

Patrick se zastavil, protože mu v botě uvízl kámen a sehnul se. Pierre pokračoval dál, šel do mírného kopečka bez stromů a keřů.

"Tohle bys měl vidět!" zavolal Pierre zčásti překvapeným, zčásti bázlivým hlasem.

Patrick zvedl hlavu, opět se narovnal a doběhl k Pierrovi. Jeho zorničky se rozšířily a pusa otevřela, když spatřil to, co Pierre.

"Neuvěřitelné!" pronesl Patrick.

"I na to, že jsme celý život vyrůstali v lesích je toto opravdu neskutečné!" potvrdil Pierre a rukama jakoby chtěl pohltit tu obrovskou masu lesů, zeleně a stromů.

"Jsme tu. U hlubokého lesa Nievre." nemohl tomu uvěřit Patrick.

"Víš, co to znamená?" zeptal se Pierre a z masy lesů přenesl pohled na Patricka:"Blížíme se k Montargisu."

Tyto lesy byly opravdu obrovské! Jak zelené moře, které se vlní až do nedohledna. Vyplňuje celý prostor, vše, co může člověk spatřit.

Pierre i Patrick se s odhodláním pustili dolů z kopce. Dbali na Thierrovy rady, zvláště po včerejším nečekaném útoku a nešli středem lesa. Spíše se ho snažili obcházet a jít na dohled luk a pastvin, kterých bylo kolem vysokých stromů požehnaně. Svou velikostí si les oba chlapce získal, jelikož oba zeleň a lesy milovali. Vždyť v nich vyrůstali!