INTERVIEW jb.hb

63.

HAILEY - O ROK POZDĚJI

Poslední dobou nic nebylo růžové. Justin se po miliónu hádek, přemlouvání a proseb rozhodl, že ukončí svou hudební kariéru. Že už nikdy nebude mít žádné turné...Věděla jsem, proč to chce udělat, jak to myslí, ale stejně jsem stála silně proti jeho rozhodnutí. Hudba bylo něco, pro co žil. Co mu dávalo krev do žil. Co mu zlepšovalo náladu. A on se toho najednou chtěl jen tak vzdát, aby na nás mohl mít víc času. To bylo samozřejmě chválihodné rozhodnutí, ale za jakou cenu?

,,A proč to teda dělat tak oficiální? Proč to nazývat koncem? Proč si prostě nedáš jen pauzu? Víš, jak budeš vypadat, když oznámíš konec kariéry  a za rok za dva přijdeš s albem, protože ti to bude chybět? Budeš vypadat jako hlupák, který akorát chce tahat ze svých fanoušků peníze....Já nevím prostě, tohle je hrozně unáhlené rozhodnutí. Vůbec nesouhlasím s tím, že to děláš..." prohrábla jsem si nervózně vlasy a upila ze skleničky vína.

,,Vůbec tomu nerozumíš," ohradil se. ,,Jsem v tom přes 15 let...a už mě to pěkně začíná srát," prohodil a já protočila očima. ,,Nevíš, co říkáš. Když si teda myslíš, že ten tvůj plán je tak dokonalý, tak mi prosí tě řekni...jak budeš trávit dny? Všechny ty prázdný dny, kdy bys jinak byl ve studiu, na koncertě? Budeš pořád s dětmi? To ti teda brzo hrábne!" už jsem trochu zvýšila hlas. Tohle bylo k zbláznění.

,,Já si prostě něco najdu! Co je na tom kurva tak těžkýho k pochopení?!" křikl nazpět.

Zhluboka jsem dýchala a snažila se to vyřešit v klidu. ,,Zlato, já už prostě nedávám mít pořád dokola tu stejnou hádku! Kdy uznáš, že mám pravdu? Vždyť to je úplně absurdní!"

,,Já už to chápu," vyhrkl najednou, až jsem se lekla. ,,V tom jsou prachy, viď?" řekl a já jsem vykulila oči. ,,Prosím??"

,,No jasně, to dává perfektní smysl. Chceš, abych pořád pracoval, abys měla co nejvíc peněz na ty nový kabelky, kabátky a podobný píčoviny!" vmetl mi do tváře s úplně klidným pohledem. ,,To jsi neřekl, že ne? Tak já ti dám kurva dvě děti, stáhnu se z práce snů, jsem totálně vyhořelá a ty na mě vytáhneš, že to je všechno jen kvůli penězům? Slyšíš se?"

,, Tak co já vím," pokrčil teatrálně rameny a odfrkl si. ,,Já už nemůžu Justine...nemůžu. Celý tenhle vztah, tohle manželství trpím tvoje přešlapy. Ať už to je ohlášení mýho těhotenství světu bez mého vědomí, vyhrožování mojí šéfové, milion tvých opileckých průšvihů a bůh ví co... Do tohohle všeho jsi mě dostal ty a vypadá to, že je ti to úplně jedno!"

,,Jdi pryč, prosím," snažila jsem se říct nejklidněji, jak to šlo. ,,Až si to srovnáš v hlavě a uvědomíš si, že nás 3 potřebuješ, až nás přestaneš brát za samozřejmost... pak možná si s tebou promluvím. Jen jsem se ti snažila poradit v rozhodování o kariéře...a co z toho mám."

Nevěnoval mi už ani pohled, když mířil ke dveřím. ,,Nezapomeň, čí je tenhle barák," houkl na mě ještě než odešel.

-----

Ticho. Klid. Žádná zpráva, žádná reakce, žádný hovor. Holé nic. Ticho po pěšině. Byl to týden od naší největší hádky vůbec a já už vůbec nevěděla, co si myslet. Když přiběhl Jake, že mu táta slíbil jet na ryby a kde že je, málem jsem se rozbrečela. ,,Dědečkovi se něco rozbilo doma, víš? Tak tam tatínek letěl pomoct a zároveň navštíví Jaxona s ostatními."

Dny ale plynuly dál. A už se to nedalo vydržet. Nešlo ani tak o naše manželství, jako o dvojčat, která vůbec neměla ponětí, co se děje. A už jim byly přes 3 roky, vnímaly, co se kolem nich alespoň trochu děje. Když jsem řekla, ať odejde, doufala jsem, že to nevezme tak doslova. Vždyť ho děti potřebují. Minimálně vidět je by měl. Urazil mě snad víc, než kdy jindy, ale všechno jsem byla schopná překousnout pro své děti. Oni jsou priorita.