INTERVIEW jb.hb

5.

Justin musel už jít, rozloučili jsme se objetím a polibkem na tvář s příslibem, že se určitě ještě uvidíme. Nevěděla jsem, co na tom bylo pravdy, ale ta představa se mi líbila.

Co s večerem ? Domů se mi nechtělo, protože by to znamenalo další setkání se Shawnem a já chtěla, aby sám pochopil, že to nebyla má vina. Celá naše hádka byla v podstatě absurdní.

Řídit jsem nikam sama nemohla a proto jsem se rozhodla, že si vezmu taxík a vyrazím přespat k našim.

to Shawn
  Jedu k rodičům, mamka mi psala, že potřebuje s něčím pomoci. Vrátím se až zítra odpoledne, ještě pojedu do kanclu.

Telefon jsem uklidila do kapsy a zaplatila svou útratu na baru. Justin se naštěstí nechal ukecat a já se nemusela cítit špatně.

Taxíkem mi cesta trvala zhruba 20 minut a hned jak jsem se ocitla v mámině náručí, věděla jsem, že jsem tu správně.

,,Jsem ráda, že jsi se tu ukázala beruško " neodpustila si to oslovení a pohladila mě po vlasech. ,,Kde je Shawn ?" Zeptala se zvědavě, protože jsem prakticky vždy přijížděla s ním. ,,Jeho kamarád se stěhuje, tak pomáhá nosit skříně a donesl tam nějaké jídlo " schovala jsem za úsměv už asi třetí lež. Nikdo si ale nevšiml. ,,To je celý on !" Rozesmála se mamka a připravila nám vodu na čaj. ,,Srdce na dlani. " řekla zasněně a já lehce přikývla. Někdy jsem si kladla otázku, jestli ho má matka nemiluje víc než já.

***
,,Už  si asi lehnout " řekla jsem zhruba po hodině povídání a mamka přikývla. Vystoupala jsem po schodech nahoru a zavřela se ve svém bývalém pokoji.

Převlékla jsem se do pyžama co tu bylo a otevřela telefon, abych se podívala,jestli mi Shawn neodepsal. Nic.
Tak jak myslíš.

Najela jsem na diktafon a pustila poslední nahraný záznam. Byl na něm celý rozhovor s Justinem, s malými pauzami, když jsme objednávali další sklenky. Poslechla jsem si ho celý, dvakrát dokola. A opět se mi u toho chtělo brečet.
Nebyla jsem na to pyšná, že jsem ho nahrávala bez jeho svolení. A byla jsem i přesvědčená, že by tato nahrávka mohla způsobit víc škody než užitku. Přesto jsem jí chtěla mít u sebe, dokázat každému, že není špatný člověk. Že se polepšil. Ale i tak to stále bylo neskutečně osobní. Celé jeho vyprávění.

Nemohla jsem to publikovat. Už za cenu nového přátelství, které vznikalo. Teda aspoň jsem v to doufala.
Když už ne kariéra, tak aspoň přátelství s ním.
Najela jsem na ikonku smazat a telefon uklidila.

****
Středa.
Den do odevzdání neexistujícího rozhovoru, do kterého jsem stále neměla aktéra. A aby toho nebylo málo, probudila jsem se s neskutečnou bolestí hlavy a oteklými víčky. Téměř jsem neviděla před sebe. ,,Mami ?" Došourala jsem se dolů a přidržovala se zábradlí. ,,Ty tady máš nějaké luční kvítí ?" Zeptala jsem se a mamka spráskla ruce. ,,Promiň, nehlídám to od té doby, co tu nebydlíš " omlouvala se a zlikvidovala vázu s kytkami, která byla příčinou mé alergie. ,, V pohodě. Jen mi prosím dej nějaký prášek, ať mi splasknou ty oči " poprosila jsem ji a zapila jsem modrou pilulku.
Dopoledne už to bylo lepší, ale stále jsem kýchala a měla oteklé oči, tedy stav, že jsem vůbec nemohla mezi lidi. Bylo to absurdní, že zrovna v tu nejméně vhodnou chvíli, kdy jsem potřebovala na veřejnost.
A tak jsem se rozbrečela. Naplno, v zamčeném pokoji, který zůstal od emho dětství téměř netknutý. Tolik se toho zde odehrálo. První líbání, první kocovina a nespočet pokusů o útěk za klukama oknem. Přepadla mě hotová nostalgická nálada a když trochu odezněla, dostavilo se hořké uvědomění.
Bylo to, jako kdyby vás někdo najednou zchladil kyblíkem studené vody.