Fotbalový sen

1

Říká se, že sny bychom si měli plnit. Ne vždy je nám ale předurčeno žít to, o čem jsme snili. Můžeme však hledat další cesty jak být šťastní. V mém případě to byl odmala fotbal. V podstatě jsem vyrůstala na hřišti a každý večer si představovala, jaké to asi je vyhrát pohár. K mojí smůle ženský fotbal není a nikdy nebyl oblíbený. Nikdy jsem tak nedostala možnost se dostat dál.

To mě však nezastavilo. Když nemůžu být fotbalistkou vyhrávající poháry, rozhodla jsem se být součástí fotbalového týmu jiným způsobem. A tak momentálně stojím s diplomem před svojí vysokou školou, kde jsem získala titul magistra ve fyzioterapii.

"Tati, chápeš to? Já jsem to udělala," vypísknu plná nadšení. Na ten titul jsem pracovala každý den po dobu pěti let. Moje radost je pochopitelná. Všechny ty zápočty, zkoušky, certifikáty, exkurze a praxe. To vše je pryč. "Ty brečíš?" Podivím se nad slzami, co se kutálí po tvářích mého táty. Je to však normální, jakmile jde o mě. Brečel, když jsem šla do školy, pak když jsem maturovala, když jsem nastupovala na vysokou a brečí teď. Na svatbě aby měl zásobu kapesníků.

"Nemůžu se smířit s tím, že už nejsi ta malá holčička. Půjdeš do práce a budeš oficiálně dospělák," utře si slzy. Obejmu ho. Jsem ale vážně nadšená. Celých pět let jsem snila o tomhle momentu. Jenže teď je to realitou. Znamená to, že půjdu pracovat. Budu se stěhovat. Oficiálně budu patřit do světa dospělých.

Nedokážu si představit, že tátu nevidím každý den. Možná jsem ne něj po smrti mámy fixovaná až příliš, nicméně se zblázním sama v bytě. Neumím být moc sama. Miluju lidi a společnost.

"Mám pro tebe nabídku, která by se ti mohla líbit," řekne tajemně. Dřív než se stihnu zvědavě zeptat, podá mi táta papír. "Není to zatím nic moc, ale když se vedení Sparty zalíbíš, budeš pro ně pracovat nastálo," na papíře je nabídka na práci v jednom z největších fotbalových týmů. Tohle se mi musí zdát.

"Tati. Celý život jsem vyrůstala na stadionu a víš, že dělat fyzioterapeuta pro vrcholové fotbalisty je můj sen. Ale Sparta? Vážně tati? Ty si za Slavii hrál a pak trénoval jejich dorost. Nemůžu jít k těm břídilům pracovat," rozmáchnu rukama zoufale. Vím, že takovou příležitost už nemusím nikdy dostat. Zároveň, jako slávistka, nechci zradit svoje přesvědčení. Spartu odmala nesnáším víc, než cokoliv jiného. Je to banda primitivů. Slavista je můj táta a já taky. S kluky jsem na tom stadionu vyrůstala.

"Ale no tak. To, že pro ně budeš dělat neznamená, že si jejich fanoušek. Někde začít musíš. Navíc tam dělají moji kamarádi ještě z dob, kdy jsem trénoval a tak jsem je poprosil, aby mi dali vědět, kdyby měli volno. Nikdo jiný nebere. Tím, že mi něco dluží ti chtějí dát aspoň šanci," moje maličkost je chycená za ramena a je s ní lehce zatřeseno. Po krátkém rozmyšlení se usměji a kývnu na souhlas. Je mi jedno kde budu dělat, hlavně když budu moc dělat ve fotbalu.

"V tom případě sedat do auta, čeká tě pohovor," rozhodne táta.

"Už dneska? Myslela jsem, že půjdeme slavit. Navíc vypadám jak když jdu na svatbu," sednu si do auta mírně zmateně.

"A na co bys čekala? Až naprší a uschne? To sotva. Volal jsem kamarádům, rádi ti dají šanci. Aspoň to budeš mít brzy za sebou, a pak můžeme slavit," mrkne na mě a s zařazením rychlosti se rozjede. My tak vyrazíme směr Letná. "Už si mluvila s kluky? Posílal jsem jim fotku, ale ještě nic nenapsali," tím naráží na moje, i když možná naše kamarády. Lukáše a Jáchyma. Jsou to stejně staří kluci jako já s kterými jsem trávila celé svoje dětství na stadionu. Lukáš měl to štěstí a momentálně hraje v Německu první ligu. Jáchym je na tom podobně jako já. V patnácti si ranil koleno a od té doby jsme taková dvojka břídilů.