Fotbalový sen

23

Bouchání na dveře se ozve bytem. S Láďou nám dojde, že jsme to asi přehnali s hlukem. Nějak moc jsme se zabrali do zpívání hitů rapové scény. A tak jde třicet sedmička otevřít. Od dveří zní naštvaný hlas, pár omluv, pak už klidnější hlas, ještě jedna omluva a pak se zavřou. Následně se smějící Ladislav rozhodne vypnout reproduktory, asi aby na nás soused nevolal policii. Je jedenáct hodin, což znamená, že je právo na jeho straně.

"Ten asi nebyl fanouškem Bulhara," pronesu s pozvednutým obočím. Láďa kroutí hlavou. Fanoušek Bulhara by reagoval opačně. Chtěl by se přidat.

"Co budeme dělat?" vypíná televizi a sedá si na gauč.

Abych byla upřímná, pustit si písničky Nika, Bulhara nebo třeba Steina, mi hrozně pomohlo. Člověk si zazpívá a odreaguje se. Zapomene na to, co se děje. To má fotbal a hudba společné. Člověk je mimo realitu, což čas od času šíleně pomůže.

"Půjdeme spát," navrhne.

"Hodinu zpátky si do mě nalil kafe, s tím nepočítej," připomínám. Kofein na mě působí fakt hodně, takže další tři hodiny minimálně fakt spát nebudu. "Na moji obranu, já ti to říkala," sednu si k němu.

"Málem si na mě usnula," brání se on.

"Máš pohodlný tělo," opřu se o něj. Tomu se zasměje. "A proto tě pasuju na mého nejlepšího kamaráda," plácnu ho po stehně.

"Neeeee, já už su z tebe vyřízený. Běž ode mě ty klíště jedno," pokouší se mě zbavit, jenže já se nechci nechat. Evidentně lituje, že mě sem pustil. "Obtěžuješ takhle všechny frajery nebo jenom tvoje nejlepší kamarády?" ptá se s menším zívnutím.

"Všechny,"

"Jak s tebou kluci vydrží? Si tu pár hodin a moje hlava asi brzo bouchne,"

"Nevydrží kamarádů jsem měla pár a kluka jsem neměla," pošlu mu vzdušnou pusu. Nejsem úplně v pohodě s tím to takhle oznámit, protože se na holku dívají lidi blbě, když neměla vztah ale sex jo. Je to ale Láďa, ten to přežije. Už o mně ví horší věci.

Jakmile mu dojde, co moje pusa vypustila, přestane se smát a zastaví se v pohybu. Diví se, čemuž se zase divím já. Vypadám jako holka, která by byla pro vztah? Mluvila jsem snad někdy s obdivem, když jsem viděla pár? Vztah je vězení, jež člověk podstupuje dobrovolně, aby měl pocit, že je milován. A pak když je podveden, brečí, protože ví, že tu svobodu obětoval pro někoho, kdo ho podvede.

"Tys neměla kluka? Jak jako neměla kluka? Vždyť si starší jak já. I já jsem měl holku. Jak je možný, žes neměla kluka?" zní nějak moc zabraný do tohoto tématu. Že já nedržela pusu.

"Děkuju, že si mi připomněl, že si mladší. Hned jsem nadšenější, že jsem tě líbala," pokouším se změnit téma. On je ale chytrý kluk, takže kroutí hlavou.

"Možná jsem mladší, to ale nemá co dělat s tím, že si neměla kluka. Vždyť si měla Jáchyma a je ti pět a dvacet. Co si dělala celou dobu?" máchá rukama před mým nosem.

"Tak jsem neměla kluka. Se z toho zblázni. Proč bych měla mít kluka? Jediný, co ti vztah dá je sex a to jsem si schopná obstarat jinak," nechápu jeho zděšení a překvapení. Nemám na vztah čas a ani nemám potřebu ho mít.

"Tos za celou tu dobu neměla potřebu mít někoho s kým bys sdílela to hezký?"

"Od toho mám rodinu a kamarády," argumentuji.

"Takže si měla jenom sex s kluky, nic víc, nic míň?" ujišťuje se, když pije vodu. Asi potřebuje zapít to zklamání z mé schopnosti se vázat.

"Jo,"

"Kolik si jich měla?" ptá se dost vyděšeně. Chvíli si z něj chci udělat srandu a říct mu, že jsem to u patnáctky přestala počítat, ale ovládnu se. Už teď vypadá dost vyděšeně.

"Pět i s Jáchymem," přiznám. Podle mě to není tak vysoký číslo. "Když nepočítám holky teda. Ty byly ale teda jenom dvě," dodám. Tím Láďu rozkašlu. Ale když to má být venku, ať je to venku všechno. "Potřebuješ praštit?" ptám se, ale on kroutí hlavou. Nakonec to rozdýchá. Já nevím jestli se smát nebo brečet, fakt že jo.

"A nějaký jiný pohlaví ještě bylo?" vtipkuje, čemuž se lehce zasměji.

"Ne, nemusíš se bát. Tohle je všechno," naznačím rukama. Sleduji, že to chvíli zpracovává. Ten bude mít spoustu otázek. Ale tak, jsem upřímná a a si je lepší tohle vyřešit na začátku, než to řešit v průběhu. "Rozdýcháš to? Protože jestli ne, tak chápu, že ti vadí, že nejsem čistě na kluky," uklidňuju ho.

"Ne, jenom si tě teď představuju, jak...," nedopoví to, protože ho praštím.

"Ty si takový prase," zaječím.

"Dobře, dobře, vypínám svoji představivost," zvedne ruce nahoru, jakože se vzdává. "První a poslední otázka, kterou mám je ta, co bys dělala, kdybych do budoucna přišel s nabídkou na trojku?" ptá se, ale odpověď nedostane, protože ho začnu mlátit hlava nehlava, z čehož má neskutečnou srandu.

Když mám pocit, že vyhrávám, což je dost blbá představa, vzhledem k jeho postavě, a teda hlavně naivní představa. Dává mi pocit, že jsem dobrá bojovnice. Jenže pak spadneme z gauče dolů. No a skončím pod ním. Kdybych neměla plnou hlavu babičky, líbala bych ho. Než se nad tím ale stihnu zamyslet, líbám ho. Respektive on mě.

Ať to zní, jak to zní, v moment, kdy ho líbám, nepřemýšlím nad tím, co se stalo babičce. Je to zlý a ignorantský? Možná jo, možná ne, protože se vsadím, že babička nadšeně kouká na to, jak jsem z něj každou minutu hotová víc a víc.

Nejhorší je, že už se ani chci snažit is ho držet od těla. Na samém začátku ta snaha byla. Nechtěla jsem, abys se to moje nadšení z jeho blízkosti nějak prohlubovalo. Bála jsem se těhle hezkých pocitů. A tak jsem stanovila pravidla, aby moje emoce zůstaly někde hluboko podzemí. Jenže když jsem opustila Lukáše, byl první volba. Je s ním sranda, dokáže mě přimět myslet na jiné myšlenky. Zároveň mě chápe a dokáže poradit.

Chtěla jsem se vyhnout tomu, že se přestávám mít pod kontrolou. Porušuji pravidla, které jsem měla dané s ostatními kluky. A to vede k tomu, že s ním jsem mnohem radši než nejsem. Dostává se to tak daleko, že jsem ten blbý polibek nedostala z hlavy ještě. A tenhle z hlavy taky nedostanu.

Užívám si jeho blízkost a naopak odmítám dodržovat ty debilní pravidla, co jsem stanovila. Bolí mě představa, že je bude chtít dodržovat.

Je hezký se vedle něj budit, jíst s ním jídlo a smát se tomu, jak jsme neschopní jíst spořádaně u stolu. A chcete říct další věc? Hrozně hezky se mi s ním povídá i o věcech, které mám problém říct někomu jinému. Je to všechno takový přirozený. A to je na tom to děsivý.

"Počkej, zpomal kanče," položím mu ruce automaticky na hrudník, jakmile mi dojde, že se s ním teď nemůžu vyspat. Protože pokud se s ním vyspím, můžu si jít kupovat svatební šaty a prstýnky. Potřebuju si to v hlavě srovnat. Uklidnit svoje hormonální pochody a nejlépe se schladit.

"Chceš mi říct, že to Jáchym nebo jedna z těch holek dělala líp?" zastaví se a jako vždy tomu dodá trochu humoru. Ruku má na mém boku a druhou vedle mě. Chce to hodně sebeovládání, vzhledem k tomu, že NÁDHERNĚ voní a ještě lépe líbá. Jenže já i když bych fakt chtěla, tak vím, že jsem na cestě stát se Jáchymem v ženské verzi. A ta představa mě děsí, stejně jako štve.

"Ne, děláš to dobře. Jenom ti chci říct, že i když tomu nevěřím, tak ti musím říct, že na to nemám náladu," cvrnknu ho nosu. Nejsem zrovna sebevědomá v tomhle rozhodnutí a doufám, že se mě nepokusí nalomit. Stačí fakt málo a řeknu ano.

"Rozumím tomu, ještě ses nesmířila s faktem, že tě babička ze shora sleduje a to znamená, že tě uvidí i při těhle aktivitách," zvedne se. Chvíli nevím, jestli nepřehnal to, co řekl, ale lhala bych, kdybych řekla, že nemiluju černý humor, stejně jako mo je babička. A tak se zasměji i tomuhle dost blbému vtipu.